17.

Kylar se snažil dívat na správné věci, když ho prováděli po panství Gyrů. Azoth, jak mu řekla Máma K., by zíral na věci velké a zlaté. Baronet Kylar Stern bude sledovat věci, které budou obojím − a na umění. Logan ho pozval na návštěvu, aby se tak omluvil za to, že ho udeřil, a Kylarovou první prací pro Sa’kagé bylo zajistit, aby se s Loganem stali přáteli.

Portýr ho odvedl k jinému, lépe oblečenému muži − Kylar ho málem pozdravil jako vévodu Gyra, než si uvědomil, že to musí být správce Gyrů. Správce ho provedl obrovskou vstupní halou s dvojitým schodištěm, které stoupalo do třetího poschodí a po stranách je lemovalo mramorové sousoší dvou mužů, dvojčat, která si navzájem čelila v bitvě. Oba si všimli té samé mezery v soupeřové obraně, oba bodali mečem. Bylo to jedno z nejslavnějších sousoší na světě, řekla Kylarovi Máma K, Zkáza dvojčat Grasqů. Podle historických záznamů, vyprávěla mu Máma K, byla dvojčata Grasqové těžce obrněna a v průběhu dlouhé bitvy oba muži ztratili tenké kytlice, které tehdy všichni nosili přes zbroj, aby se podle nich v bitvě poznali, kdyby se oddělili od svých vlajkonošů. Opravdu se zabili navzájem, přestože se v předchozích bitvách jeden druhému vyhýbali. Tady byli oba muži nazí, měli jen štíty a meče. Kvůli pozici štítu si dvojčata poprvé pohlédla do obličeje až ve chvíli, kdy zasadila smrtící úder.

Správce vedl Kylara po schodech a dál do dlouhého křídla panství. Chodba byla širší než většina uliček v Doupatech. Po obou stranách ji lemovaly mramorové busty a obrazy mluvících mužů, bojujících mužů, mužů zmocňujících se žen, prchající rodiny, truchlící ženy, bitevní scenérie a strašlivá monstra vynořující se z puklin v zemi. Každý obraz byl zasazen do masivního zlatého rámu. Většinou byly velké. Kylar šel za správcem, mohl je proto obdivovat podle libosti, a to také dělal. Zastavili se před mohutnými dveřmi. Správce zaklepal na dveře holí, kterou nesl, a otevřel do knihovny se stovkami polic uspořádaných do řad, kde stěny lemovaly knihy a svitky do výšky dvou podlaží.

„Můj lorde, baronet Kylar Stern.“

Logan Gyre vstal od stolu, přes který ležel rozvinutý svitek. „Kylare! Právě jsem dokončoval − půjčil jsem si svitek od − och, na tom nezáleží. Vítejte!“

„Děkuji vám za pozvání, vévodo Gyre. Vaše panství je překrásné. A to dechberoucí sousoší Grasqských dvojčat.“ Pronesl to tak, jak ho to učila Máma K., ale tentokrát si to i myslel.

„Prosím, Logane. Jste příliš laskavý. Opravdu se vám líbí?“

To ‚jste příliš laskavý‘ ho prozradilo. Logan se usilovně snažil být tak dospělý jako Kylar. Kylar byl nervózní, protože byl podvodník, ale „vévoda“ Gyre se jako podvodník cítil také. Titul pro něj byl příliš významný a příliš nový, aby přesvědčivě předstíral, že ho rád slyší. Proto Kylar odpověděl upřímně: „Vlastně si myslím, že je úžasné. Jen bych si přál, aby nebyli nazí.“

Logan vyprskl smíchy. „To chápu! Většinu času to nevnímám, pak ale někdy vejdu do dveří a − v mém domě jsou dva nazí chlapi. Kvůli svým novým povinnostem se musím setkávat s otcovými spojenci a přáteli. To je ta správná příležitost pro dámy představit mi jejich dcery v naději, že se do nich zoufale zamiluji. Vítal jsem jednu lady a její dceru, nebudu je jmenovat, ale byly to půvabné ženy a dosti upjaté, velmi cudné. A já jsem hodně vysoký, že? No a ony se mi dívaly do očí, a jak tak mluvím, jsem uprostřed historky, matka se chichotá, dcera vypadá naprosto unešená, a já si začínal myslet, že mám něco ve vlasech, na uchu nebo tam někde, protože obě upíraly pohled trošku do strany.“

„Ale ne,“ zasmál se Kylar.

„Ohlédl jsem se přes rameno a tam jsou… no, asi tak třikrát větší než ve skutečnosti, mramorové… genitálie. A to byla chvíle, kdy si uvědomily, že mi došlo, na co se celou dobu dívaly přes mé rameno, a já si uvědomil, že to bylo poprvé, kdy její dcera viděla nahého muže − a dočista jsem zapomněl, o čem jsem jim vlastně vyprávěl.“

Oba se rozesmáli, Kylar byl nesmírně vděčný, že mu Logan poskytl dost informací, aby z kontextu pochopil, co slovo „genitálie“ znamená. To takhle mluví všichni šlechtici? Co když ho příště Logan popíchne a jemu kontext unikne? Logan ukázal na portrét holohlavého muže s hranatou bradou v nezvyklém oděvu, který visel na zdi knihovny. „Za to můžu poděkovat jemu. Můj pra-pra-pra-pradědeček, milovník umění.“

Kylar se afektovaně usmál, ale měl pocit, jako by mu vlepili facku. Logan znal svého pra-pra-pra-pradědečka. Kylar neznal ani svého otce. Nastalo ticho a Kylar si uvědomil, že je řada na něm, aby ho vyplnil. „Já, ehm, slyšel jsem, že Grasqská dvojčata proti sobě stanula v šesti bitvách.“

„Vy znáte jejich příběh?“ zeptal se Logan. „To málokdo vašeho věku.“

Pozdě si Kylar uvědomil rizika toho předstírat milovníka příběhů před mužem, co miluje knihy − a určitě je i čte. „Já mám staré příběhy vážně rád,“ řekl Kylar. „Ale mí rodiče nemají pochopení pro ‚mé marnění času, kdy si plním hlavu příběhy‘.“

„Vy máte vážně rád staré příběhy? Aleine vždycky začne předstírat chrápání, když mluvím o historii.“ Aleine? Och, Aleine Gunder, princ Aleine Gunder X. Loganův svět byl hodně odlišný. „Podívejte se na tohle,“ řekl Logan a lákal Kylara ke stolku. „Tady, přečtěte si tuhle část.“

Budu šťastný, jestli to vůbec dokážu přečíst. Kylarovi poskočilo srdce. Jeho převlek byl stále příliš křehký. „Připomínáte mi mé vychovatele,“ řekl a mávl rukou. „Nemíním tady hodinu číst, zatímco vy si budete točit palci. Proč mi raději nepovíte ty nejlepší části?“

„Mám pocit, že mluvím jenom já,“ řekl Logan, najednou zněl mrzutě. „Je to poněkud nezdvořilé.“

Kylar pokrčil rameny. „Nemyslím, že byste byl nezdvořilý. Je to nějaký nový příběh, nebo co?“

Loganovi zaplálo v očích a Kylar věděl, že je za vodou. „Ne, pochází z konce Alkestianského cyklu, krátce před pádem Sedmi království. Můj otec si přál, abych studoval velké vůdce minulosti. V tomto případě to byl samozřejmě Jorsin Alkestes. Když byli obleženi na Černé mohyle, jeho pravá ruka, Ezra Šílený − no, tehdy to ještě nebyla černá mohyla a Ezra se ještě neodešel ukrýt do Ezrova lesa na dalších padesát let nebo tak nějak − v každém případě byl Ezra možná největším mágem všech dob, hned po samotném císaři Jorsinu Alkestovi. Byli v obležení na dnešní Černé mohyle a Ezra začal vytvářet svá nejúžasnější díla − válečná kladiva pro Orena Razina; ohnivé a bleskové pasti, které mohli používat i vojáci bez Talentu; Curoch, Meč moci; Iures, hůl práva a pak šest magických artefaktů, ka’kari. Každý vypadal jako zářící koule, ale Šest vyvolených je dokázalo rozmáčknout a ony změkly a pokryly jejich celá těla jako druhá kůže a obdařily je mocí svých elementů. Arikus Daadrul získal kůži z tekutého stříbra, která odrážela čepele mečů. Corvaer Černá tůň se stal Corvaerem Rudým, ohnivým mágem. Trace Arvagulania se ze strašné ohyzdy stala tou nejkrásnější ženou svého věku. Oren Razin získal zemi, váhu tisíce liber a jeho kůže se změnila v kámen. Irenaea Blochwei obdržela sílu všeho, co se zelená a roste. Shrad Marden dostal vodu a dokázal vysát i tu její nejmenší kapku z lidské krve.

Vždycky mě ale zaráželo jedno. Jorsin Alkestes byl velký vůdce. Svedl dohromady spoustu talentovaných lidí, většina z nich byla komplikovaná a egoistická, ale on je dokázal spojit dohromady a ono to vyšlo. Ale na konci urazil jednoho ze svých nejlepších přátel, Acaela Thorna, když dal ka’kari Shradu Mardenovi, kterého ani neměl rád, místo aby ho dal Thornovi. Znáte Acaela Thorna?“

„To jméno jsem už slyšel,“ potvrdil Kylar. Alespoň to byla pravda. Gildovní krysy se někdy shlukovaly pod okny hostinců, které navštívili bardi, ale dokázali zaslechnout jen útržky příběhů.

„Acaelus byl úžasný bojovník, ale vznešený hlupák. Nebyl příliš bystrý. Nesnášel lži, politiku a magii, ale byl takový ten typ dej mu do ruky meč, a když bude muset, poradí si s celou armádou. Byl tak šílený a tak dobrý, že by ho jeho muži následovali kamkoliv. Ale pro něj bylo vše otázkou cti, a když viděl, že méně významní lidé jsou odměňováni před ním, považoval to za obrovskou urážku. Právě ta urážka dovedla Acaela ke zradě Jorsina. Jak ho mohl Jorsin přehlížet? Musel vědět, že ho tím uráží.“

„Tak proč to udělal?“ zeptal se Kylar.

Logan mávnul rukou. „Možná šlo o něco obyčejného, jako že se schylovalo k válce, všichni byli vyčerpaní a hladoví a nemyslelo jim to jasně a Jorsin prostě udělal chybu.“

„A co vás to naučilo o tom, jaké to je být vůdcem?“ zeptal se Kylar.

Logana to uvedlo do rozpaků. „Znamená to jíst zeleninu a dostatečně spát?“

„A co takhle být milý na své podřízené, jinak by vám mohli nakopat zadek?“ navrhl Kylar.

„Vyzýváte mne snad k souboji, baronete Sterne?“

„Můj vznešený vévodo, bude mi potěšením srazit vás k zemi.“

18.

Kylar vstoupil do bezpečného domu, pyšný na své vítězství. Tři jeho zásahy proti dvěma Loganovým. Logan bojoval lépe, ale jak mu prozradila Máma K, v loňském roce o stopu vyrostl a ještě se nepřizpůsobil nové výšce. „Nejen že jsem si z Logana Gyra udělal přítele,“ chlubil se Kylar, „dokonce jsem ho porazil v souboji.“

Durzo ani nevzhlédl od kalcinátoru. Zesílil plamen pod bronzovým talířem. „Dobře. A odteď už s ním nikdy nebojuj. Podej mi to.“

Dotčený Kylar vzal láhev zpod bublajících trubic alembiku a podal mu ji. Durzo hustou modrou směs vylil do kalcinátoru. Chvíli v něm klidně stála. Pak se vytvořily drobné bublinky a během chvíle směs začala rychle vřít.

„Proč ne?“ zeptal se Kylar.

„Dej si kaši, chlapče.“ Kylar zvedl misku s vepřovou kaší a odnesl si ji ke stolu.

„My bojujeme jinak, než by tě naučil kterýkoliv mistr meče ve městě. Když budeš s Loganem bojovat, osvojíš si jeho předpisový boj a staneš se horším bojovníkem, nebo se prozradíš, že jsi se učil něco naprosto odlišného, nebo obojí.“

Kylar se na kalcinátor zamračil. Jeho mistr měl samozřejmě pravdu, a i kdyby neměl, jeho slovo bylo zákon. Z modré směsi teď zbyl tmavě modrý prášek. Durzo tlustou vlněnou rukavicí zvedl bronzový talíř z kahanu a seškrábal prášek do nádobky. Vzal další talířek, nalil na něj ještě víc modré směsi, ten první odsunul silnou rukavicí stranou, aby vychladl. „Mistře, nevíte, proč Jorsin Alkestes urazil svého nejlepšího přítele, když mu nedal ka’kari?“

„Možná mu pokládal příliš otázek.“

„Logan tvrdil, že Acaelus Thome byl Jorsinův nejváženější přítel, ale on Jorsina zradil a to vedlo k pádu Sedmi království,“ řekl Kylar.

„Většina lidí nemá tak silné přesvědčení jako my, Kylare, takže věří pohodlným iluzím, jako jsou bohové, spravedlnost, vrozená dobrota člověka. Tyhle iluze ve válce mizí. Muže to pak zničí. To se asi stalo Acaelovi.“

„Jste si jistý?“ zeptal se Kylar. Logan tvrdil něco úplně jiného.

„Jistý?“ zeptal se opovržlivě Durzo. „Nejsem si jistý, co místní šlechtici dělali před sedmi lety, když skončilo otroctví. Jak by si mohl být někdo jistý, co se stalo před stovkami let? Dej tohle praseti.“ Kylar vzal nádobku a odnesl ji prasatům, která si nedávno pořídili kvůli experimentům mistra Blinta.

Když se vracel, přistihl Blinta, jak se na něj dívá, jako by se chystal něco říct. Pak se ozvalo tiché vhúúš, když na bronzovém talířku za mistrem Blintem vyšlehl plamen. Než mohl Kylar mrknout, Blint se rychle otočil. Přízračná ruka se natáhla, vytáhla talířek přímo z ohně a položila ho na stůl. Pak ruka zmizela. Stalo se to tak rychle, že si nebyl jistý, jestli si to jen nepředstavoval.

Z talířku se kouřilo a po tom, co mělo být modrým práškem, zůstala jen černá krusta. Kylar nepochyboval, že tu černou krustu bude muset brzy seškrábávat, dokud se talířek nebude zase lesknout.

Blint zaklel. „Vidíš, necháš se lapit minulostí a staneš se nepoužitelným v současnosti. Pojď, podíváme se, jestli to smrduté prase ještě žije. Pak něco uděláme s tvými vlasy.“

Prase už naživu nebylo a vzhledem k množství jedu, které požilo, ho nebylo bezpečné jíst, takže Kylar strávil půl dne jeho rozřezáváním na kousky, které pak zahrabal. Potom mu mistr Blint nařídil svléknout se do půli těla a vetřel mu do vlasů štiplavou pastu. Spalovala mu kůži a Blint ho donutil nechat si ji na hlavě hodinu a půl. Když si mohl vlasy konečně opláchnout, Blint mu ukázal jeho odraz ve skle a on se málem nepoznal. Vlasy teď byly světle blond.

„Buď vděčný, že jsi mladý, jinak bych ti to musel vetřít i do obočí,“ řekl Blint. „Teď se obleč. Azothovy šaty. Azothovu osobnost.“

„Mám jít s vámi? Pracovat?“

„Obleč se.“

* * *

„Chápu, proč ‚Náhodná smrt‘ stojí devět set gunderů. Jsem si jistý, že ho budete muset otrávit několikrát, abyste to maskoval jako nemoc,“ řekl šlechtic. „Ale patnáct set za zdánlivou sebevraždu? Absurdní. Bodněte svého muže a dejte mu do ruky nůž.“

„Co kdybychom začali znovu?“ navrhl tiše mistr Blint. „Vy se mnou budete mluvit jako s nejlepším wetboyem ve městě a já s vámi budu mluvit, jako by na této straně pekla existovala šance, že zakázku vezmu.“

Napětí v pokoji v patře hostince houstlo. Lorda generála Branta Agona to netěšilo, nadechl se však, prohrábl si rukou šedivé vlasy a řekl: „Proč stojí falešná sebevražda patnáct set gunderů?“

„Řádně zinscenovaná sebevražda se chystá měsíce,“ vysvětloval mistr Blint. „Závisí to na minulosti mrtvoly. Když půjde o všeobecně známého melancholika, můžu to zkrátit na šest týdnů. Jestli se o sebevraždu pokusil už dřív, může to být méně než týden. Tak jako tak k němu budu muset získat přístup a namíchat speciální směs.“

Azoth se snažil udržet pozornost, ale to, že se navlékl do starých šatů, jako by rozbilo iluzi posledních týdnů. Kylar byl pryč − a ne kvůli tomu, že Azoth poslechl rozkaz, aby se stal Azothem. Kylar byl přesvědčivou maskou. Zmátl Logana a na chvíli zmátl i Azotha, ale maska spadla. Byl Azoth. Byl slabý. Nechápal, co tady dělá a proč, děsilo ho to.

Blint pokračoval a jen občas na něj letmo pohlédl. „Mrtvola se stane skleslou, uzavřenou a podezřívavou. Příznaky se postupně zhoršují. Pak možná zemře její oblíbený mazlíček. Mrtvola už je podrážděná a paranoidní a brzy se pustí do svých přátel. Přátelé, kteří ji navštíví − alespoň ti, co ji přijdou povzbudit − začnou být podráždění, když budou s mrtvolou pohromadě. Budou se hádat. Přestanou ji navštěvovat. Někdy sama mrtvola napíše dopis. Někdy se sama rozhodne vzít si život, a protože ji pečlivě sleduji, zajistím, že zvolí vhodný způsob kvůli zamýšlenému efektu. Když budu mít dostatek času, nikdo to nebude považovat za nic jiného než sebevraždu. Rodina se pak často pídí po detailech, jejich podezření ale rozptýlí nedostatek důkazů.“

„U plnovousu Nejvyššího krále, je tohle vůbec možné?“ divil se generál.

„Možné? Ano. Obtížné? Velmi. Vyžaduje to značné množství pečlivě namíchaných jedů − věděl jste, že každý na jed reaguje jinak? − a spoustu času. Je-li vyžadován zfalšovaný dopis, zanalyzuji korespondenci a deníky mrtvoly, abych napodobil nejen její rukopis, ale i styl psaní, a dokonce bude odpovídat i volba jistých slov.“ Durzo předvedl vlčí úsměv. „Politická vražda je umění, mylorde, a já jsem nejúspěšnější umělec ve městě.“

„Kolik lidí už jste zabil?“ zeptal se lord generál.

„Musí postačit, že jsem nikdy příliš nezahálel.“

Muž si nervózně pohrával s vousy a pokračoval ve zkoumání seznamu, který mu mistr Blint dal, očividně vyvedený z míry. „Mohu se zeptat na další zakázky, mistře Durzo?“

„Dávám přednost dotazům na ta úmrtí, o kterých uvažujete jen vážně,“ upozornil mistr Blint.

„Proč?“

„Já si svá tajemství musím hlídat. Proto nerad diskutuji o svých metodách. A mám-li být upřímný, tak ti, co se mě chystají najmout, mívají sklon se vyděsit, když jim řeknu příliš mnoho. Kdysi jsem měl klienta, co byl velmi hrdý na své ochrany. Zeptal se mě, jak bych splnil na něj uzavřený kontrakt. Vyprovokoval mě, tak jsem mu to řekl.

Později se pokusil najmout jiného wetboye, aby mě zabil. Odmítl ho každý profesionál v Cenarii. Skončilo to tak, že si najal amatéra.“

„Přemýšlíte o sobě jako o legendě,“ podotkl lord generál, jeho hubený obličej vypadal sklíčeně.

Durzo Blint samozřejmě legendou byl! Kdo by si ho chtěl najmout, aniž by to věděl? Poslouchat mistra Blinta, jak probírá svůj kontrakt se šlechticem − někým jako hrabě Drake − bylo zvláštní. Jako by se oba Azothovy světy najednou nepříjemně spojily dohromady. Dokonce i on dokázal vycítit šlechticovu nejistotu.

V gildě byl Durzo Blint legendou kvůli své moci, protože lidé se ho báli a on se nebál nikoho. Právě to k němu Azotha dovedlo. Ale šlechtic k němu cítil úctu z jiného důvodu. Pro něj byl Durzo Blint nočním tvorem. Byl to muž, který mohl přijít a zničit vše, co mu bylo drahé. Ohrožoval to, co lord generál považoval za bezpečné. Muž nevypadal vystrašeně, spíš znechuceně.

„Nechci tím naznačovat, že se mě děsí každý wetboy ve městě,“ usmál se mistr Blint. „My jsme profesionálové, snad i uzavřená společnost, i když jen malá. Jsme kolegové, někteří z nás jsou dokonce i přátelé. Druhý wetboy, za kterým zašel, byl Zjizvený Wrable…“

„Slyšel jsem o něm,“ řekl Brant Agon. „Podle všeho druhý nejlepší zabiják ve městě.“

„Wetboy,“ opravil ho Blint. „A můj přítel. Řekl mi, na co se můj klient chystá. Potom − no, vojenské přirovnání pro vás asi bude vhodnější − to bylo jako vést útok na připravené město v domnění, že vás nikdo nečeká. V prvním případě by to mohlo vyjít, ale v tom druhém to byla sebevražda.“

„Chápu,“ řekl lord generál. Na chvíli se odmlčel, zjevně překvapený, že mistr Blint ví, kdo je, pak se nečekaně ušklíbl. „A jste také taktik.“

„Jak to?“

„Moc kontraktů na vás asi neuzavřeli od doby, kdy jste tenhle příběh začal vyprávět, že ano?“

Mistr Blint se zasmál. Azoth pochopil, že tihle dva muži si navzájem rozumí. „Ani jeden. Nakonec diplomacie je jen prodloužením války,“ řekl Blint.

„My obvykle říkáme, válka je pokračováním diplomacie,“ řekl Brant Agon. „Myslím si ale, že s vámi souhlasím. Jednou jsem stál proti přesile a byl donucen držet pozice proti Lae’knaughtu a celé dva dny jsem čekal na posily. Měl jsem pár zajatců, tak jsem je umístil na zranitelné pozice a řekl jejich strážím, že za úsvitu dorazí posily. V průběhu bojů bylo vězňům umožněno se osvobodit a oni hned svým nadřízeným tu novinu sdělili. Armádu Lae’knaughtu to tak demoralizovalo, že jsme se dokázali udržet, než posily opravdu dorazily. Diplomacie zachránila naše životy. Což nás přivádí zpátky k naší záležitosti,“ řekl lord generál. „Potřebuji trochu diplomacie, která na vašem seznamu není. Obávám se, že jsem k vám nebyl zcela upřímný, mistře Blinte,“ přiznal generál. „Zastupuji tu krále.“

Tvář mistra Blinta najednou postrádala jakýkoliv výraz.

„Ano, vím, tím, že jsem vám to řekl, jsem zabil muže, který mi poskytl vaše jméno. Ale král usoudil, že to riziko vyváží životy nás dvou a jednoho ministra − jméno si doplníte sám.“

„Neudělal jste nic tak hloupého, jako že jste nechal obklíčit budovu vojáky, že ne?“ zeptal se mistr Blint.

„Nic takového. Jsem tu sám.“

„Tak to jste dnes učinil jednu moudrou volbu.“

„Víc než jednu. My si vás vybrali, mistře Blinte. A já se rozhodl být k vám upřímný a doufám, že to oceníte.

Jak víte, král je bohatý, není však politicky nebo vojensky silný. Je to pro něj hořká pilulka, ale žádná novinka. Naši králové nejsou silní už celá staletí. Aleine Gunder si to přeje změnit. Kromě vnitřních svárů, o kterých jistě víte víc, než já kdy zjistím, se král navíc nedávno dozvěděl o několika dosti pochybných záměrech odčerpat značné sumy peněz nejen z pokladny, ale i − díky velkému množství intrik − od každého šlechtice v zemi. Domníváme se, že cílem bylo oslabit Cenarii natolik, aby nebyla schopná zbudovat armádu.“

„Vypadá to, že bylo ukradeno značné množství peněz, aniž by si toho někdo všiml,“ řekl mistr Blint.

„Správce státní pokladny si toho všiml − to on tohle zorganizoval. Nikdo další ale zatím ne. Ten tajný plán neměl daleko k dokonalosti. Jejich záměry by nedošly naplnění dalších šest nebo deset let. Lidé byli dosazeni na klíčové pozice, ale nikdo z nich zatím nic špatného neudělal. Je toho víc, mnohem víc, ale to nemusíte vědět.“

„A co bych vědět měl?“ zeptal se Blint, oči měl jak z olova.

„Nechal jsem si vás prověřit, mistře Blinte,“ řekl lord generál. „Přestože bylo obtížné sehnat o vás nějaké informace. Každý ví, že Sa’kagé tady má značnou moc. Lidé mimo naši zemi to vědí. Khalidor to ví.

Král vás potřebuje na víc než tucet zakázek rozložených do několika let. Některé budou zahrnovat prosté zabití, některé nastrčené informace a některé nebudou zahrnovat zabití vůbec, jen se o nich bude vědět. Bohokrál Ursuul musí uvěřit, že Sa’kagé a celé jejich jmění je nám k dispozici.“

„Chcete po mně, abych se stal vládním agentem.“

„Ne… tak docela.“

„Předpokládám správně, že pak dostanu milost za všechno, co jsem udělal?“ zeptal se mistr Blint.

„Jsem oprávněn vám ji nabídnout.“

Mistr Blint se smíchem vstal. „Ne, lorde generále. Přeji dobrý den.“

„Obávám se, že nemohu přijmout ne jako odpověď. Král to zakázal.“

„Doufám, že se mi nechystáte vyhrožovat smrtí,“ varoval ho mistr Blint.

„Nejdřív,“ řekl lord generál a poprvé se podíval na Azotha, „zabijeme chlapce.“

19.

Mistr Blint pokrčil rameny. „A?“

„A zabijeme vaši milenku. Jestli se nepletu, jmenuje se Vonda?“

„Tu děvku zabít můžete. Jen s tím budete mít trochu problémy, protože už je čtyři měsíce mrtvá.“

Lord generál pokračoval dál, ani na chvíli se nezadrhl. „A zabijeme tu ‚Mámu‘ Kirenu, která je podle všeho vaším jediným přítelem. Pak půjdeme po vás. Nechci, aby to skončilo takhle, ale tohle je králova nabídka.“

„Udělal jste dvě chyby,“ řekl mistr Blint. „Za prvé jste předpokládal, že si životů jiných vážím víc než svého. Jak si to můžete myslet, když víte, co dělám? Za druhé předpokládáte, že si vážím vlastního života.“

„Pochopte to, prosím. Já jen plním rozkazy. Osobně bych s vámi raději neměl nic společného,“ řekl lord generál. „Myslím si, že je pod královu důstojnost najímat si zločince. Myslím si, že je amorální a nerozumné strkat peníze do vaší peněženky, místo abych strčil vaše ruce do želez. Hnusíte se mi. Lidská troska, která se vzdáleně podobá muži, jímž byla. Ale král usoudil, že potřebujeme nájemného vraha, jako jste vy. Já jsem voják. Poslali mě, abych vás získal, a já neselžu.“

„A udělal jste hrubou taktickou chybu,“ řekl mistr Blint. „Král může zabít mého učedníka, mou přítelkyni, dokonce i mě, při tom však ztratí přinejmenším svého lorda generála. Špatný obchod.“

„Nemyslím si, že by mou smrt považoval za tak velkou ztrátu,“ řekl lord generál.

„Ale, tak vám už to došlo?“ řekl Blint. „Vy mě dnes možná vidíte poprvé, Brante Agone, ale není to poprvé, co vidím já vás.“

Lord generál vypadal zmateně. „Tak jste mě viděl. Stejně jako polovina lidí ve městě.“

„Ještě vás žena utlačuje na vaší straně postele? Není to roztomilé? Ještě nosí tu šedou noční košili, co má na lemu vyšité sedmikrásky? Vy ji opravdu milujete, že ano?“

Lord generál ztuhnul.

„Vy mě nazýváte lidskou troskou?“ zeptal se Durzo. „Dlužíte mi život!“

„Cože?“

„Nikdy jste nepřemýšlel, proč jste dostal povýšení místo dýky do zad?“

Z jeho očí Azoth vyčetl, že přemýšlí.

„Byl jsem ve vašem domě té noci, kdy král Davin zemřel, když jste se setkal s Regnem Gyrem. Chystal jsem se zabít vaši ženu, abych vás varoval. Později by vám princ navrhl manželství s mladou šlechtičnou, která by vám mohla dát syna. Měl jsem oprávnění zabít vás oba, kdybyste s Regnem plánoval zradu. Ušetřil jsem vás − a já nedostanu zaplaceno, když po mně nezůstane mrtvola. Neočekávám vaši vděčnost, lorde generále, ale požaduji váš respekt!“

Lord generál Agon zesinal. „Vy… vy jste Aleinovi řekl, že si mě získá povýšením. On si myslel, že si mě koupí spíš povýšením než ženou.“ Azoth na něm viděl, jak si v hlavě přehrává komentáře, které musel za poslední čtyři měsíce vyslechnout, a jak je mu víc a víc zle. „Proč?“

„Jste slavný generál, starý válečný hrdina. Řekněte mi to vy,“ poškleboval se mu Durzo.

„Když mě dosadil do čela armády, rozdělil tak nepřátele Sa’kagé. Zabránil jste mu, aby do čela armády dosadil někoho, komu věří. Vy bastardi máte lidi všude, co?“

„Já? Já jsem jen nájemný vrah. Jen pouhá lidská troska.“

Generálův obličej byl stále sinalý, ale jeho záda se neohnula ani o píď. „Dal… dal jste mi spoustu věcí k zamyšlení, mistře Blinte. Přesto stále věřím, že za vraždy, které jste spáchal, si zasloužíte oprátku. Svými ukvapenými slovy jsem zahanbil vás i sebe. Omlouvám se. Má omluva však nic nemění na králově rozhodnutí, abyste mu sloužil. Já…“

„Vypadněte,“ zarazil ho mistr Blint. „Jděte pryč. Budu tu pár minut čekat, jestli si své výhrůžky nerozmyslíte.“

Generál vstal a zamířil ke dveřím, opatrně při tom mistra Blinta sledoval. Otevřel je a nespouštěl z wetboye oči, dokud za sebou dveře nezavřel. Azoth slyšel z haly ozvěnu jeho kroků.

Mistr Blint sledoval dveře a pak spěchal zpátky ke stolu. Místo aby se uklidnil, že je generál pryč, vypadal nervózní. Vypadal jako promyka, která čeká na hadův útok.

„Odstup od dveří, Azothe,“ řekl mu. „Postav se dál od okna.“

Nezaváhal. Azoth se tuhle lekci už naučil. Nemusí tomu rozumět, musí jen poslechnout.

Ze schodiště zaslechl ránu a hlasité klení. Azoth se postavil dál od okna a sledoval mistra Blinta, ale jeho poďobaný obličej mu nic neprozradil.

O chvíli později práskly dveře a lord generál se s vytaženým mečem vpotácel dovnitř. „Co jsi to udělal?“ zařval. Podlomila se mu kolena a on se ztěžka opřel o dveřní rám, aby nespadl.

Mistr Blint nic neřekl.

Generál zamrkal a pokusil se narovnat, ale celé jeho tělo zachvátila křeč, když se mu stáhl žaludek. „Jak?“ zeptal se, když to přešlo.

„Natřel jsem kliku u dveří kontaktním jedem,“ řekl mu mistr Blint. „Prosákl přímo vaší kůží.“

„Ale kdybychom se dohodli…“ chtěl vědět generál.

„Tak bych vám ty dveře otevřel. Kdybyste nosil rukavice, naplánoval bych něco jiného. Teď chci, abyste mě pozorně poslouchal. Král je neschopné a zákeřné dítě s nevymáchanou hubou, takže vám to podám co nejjednodušeji. Já jsem prvotřídní wetboy. On je druhořadý král. Pro něj pracovat nebudu. Můžete si mě najmout sám, jestli chcete, a já krále zabiji, nebudu ale zabíjet pro něj. A není způsob, jak by mě mohl donutit.

Vím, že tomu neuvěří, protože Aleine Gunder je ten typ člověka, který si myslí, že dostane všechno, co si zamane. Tak tady je něco, co ho donutí uvěřit.“ Mistr Blint vstal. „V prvé řadě mu dnes na hradě zanechám zprávu. Za druhé si zjistíte, co se stalo hraběti Yosaru Glinovi. To on je klient, který mě zradil. Za třetí je tu to, co se stalo vám. A za čtvrté − se posaďte a odložte ten meč. Uráží mě to.“

Lord generál se zhroutil na židli. Dlouhý meč mu vypadl z prstů. Nezdálo se, že by měl dost síly, aby ho zvedl. Navzdory tomu měl jasný pohled a naslouchal každému slovu, které mistr Blint řekl.

„Lorde generále, mně je jedno, koho zabije. Já vím, že jste nechal hostinec obklíčit a že okna v této místnosti jistí muži s kušemi. Oni nic neznamenají. Mnohem důležitější je, že nezáleží ani na králových výhrůžkách. Já nebudu ničí pes. Sloužím, komu chci, kdy chci, a nikdy nebudu sloužit Aleinu Gunderovi. Azothe, pojď sem.“

Azoth přišel ke svému mistrovi, přemýšlel, proč ho Blint oslovil jménem. Postavil se před mistra Blinta, ten mu položil ruce na ramena a otočil ho tváří ke generálu Agonovi.

„Azoth je můj nejlepší učedník. Je bystrý. Je chytrý. Stačí mu cokoliv říct jen jednou a on se to naučí. Pracuje neúnavně. Azothe, řekni generálovi, co ses naučil o životě.“

Azoth bez zaváhání řekl: „Život je prázdný. Život je bezvýznamný. Když vezmeme život, nebereme si nic cenného. Wetboyové jsou zabijáci. To je vše, co děláme. To je vše, co jsme. Není žádná poezie v tomhle hořkém podnikání.“

„Lorde generále, jste tu stále s námi?“ ujišťoval se Blint.

„Jsem tu,“ zasupěl generál, v očích mu plál oheň.

Hlas mistra Blinta byl jako led. „Pak vězte tohle − raději svého učedníka zabiji sám, než bych vás nechal použít ho proti mně.“

Generál sebou na židli trhnul, jak ho to šokovalo. Zíral na Azotha. Azoth sledoval jeho pohled na svou vlastní hruď.

Trčelo z ní několik palců zkrvavené oceli. Azoth se na ni podíval a cítil nepříjemný stísňující pocit šířící se od zad do zbytku těla. Bylo to chladné, pak horké a pak bolestivé. Pomalu zamrkal a podíval se zpátky na generála, jehož oči se naplnily hrůzou. Azoth se znovu zahleděl na čepel.

Tu čepel poznával. Čistil ji ten den, kdy se vydal najít Panenku. Přál si tehdy, aby mistr Blint čepel alespoň otřel, než ji dal Azothovi vyčistit. Na dýce byl filigrán, ve kterém se usazovala krev, když jste ji nechali zaschnout. Azoth musel použít hrot stilleta, aby ji dostal ven. Zabralo to hodiny.

Pak se Azoth zaměřil na umístění dýky. V tomhle úhlu by v dětské hrudi přeťala tlustou cévu nad srdcem. Když se tak stane, oběť se zhroutí k zemi ve chvíli, kdy je dýka vytažena. Bude z toho spousta krve. Zasažený zemře během pár vteřin.

Azothovo tělo se napjalo, když dýka zmizela. Nejasně si uvědomoval, že se mu podlomila kolena. Padl do strany a něco teplého se mu rozlilo po hrudi.

Dřevěná prkna v podlaze nemilosrdně narazila do jeho tváře, když se na ní natáhl. Ležel tváří vzhůru. Mistr Blint držel v ruce zkrvavenou dýku a něco říkal.

Nebodl mě právě mistr Blint? Azoth tomu nemohl uvěřit. Co provedl? Myslel si, že je s ním mistr Blint spokojený. Musela v tom být Panenka. Musel se kvůli ní pořád zlobit. Přitom to vypadalo, že se všechno v dobré obrací. Obklopilo ho oslnivě bílé světlo. A bylo mu teplo. Tak teplo.

20.

„Vaše Výsosti, prosím!“

Král Aleine Gunder IX. se svalil na trůn. „Brante, je to jen jeden muž. Jeden!“ Vychrlil záplavu kleteb. „Ty chceš, abych poslal rodinu na venkov, protože se bojíš jednoho muže?“

„Vaše Výsosti,“ trval na svém lord generál Brant Agon, „slovo muž plně nevystihuje někoho jako Durzo Blint. Já chápu důsledky…“

„Přesně tak! Dokážeš si představit ty řeči, které to vyvolá, hned jak si všimnou, že jsem poslal rodinu pryč?“ Král znovu zaklel. „Já vím, co o mně řeknou. Já to vím a já jim to potěšení neposkytnu, Brante!“

„Vaše Výsosti, ten zabiják si nepotrpí na plané výhrůžky. Pro všechno, co je svaté, vždyť on zabil vlastního učedníka, jen aby podtrhl svá slova!“

„Podvod. Ale no tak, generále. Byl jsi zdrogovaný. Nechápal jsi, co se děje.“

„Mé tělo zasaženo bylo, ale mysl ne. Vím, co jsem viděl.“

Král nakrčil noc a zkřivil rty, když ve vzduchu ucítil slabý zápach síry. „Zatraceně! To ti idioti neumí udělat nic pořádně?“

Jedna roura, která přiváděla horký vzduch z Trhliny na ostrově Vos severně od hradu, zase praskla. On ani nedokáže ocenit, co pro nás inženýři dělají, když vytápí hrad trubkami zasazenými přímo do kamenných stěn. Nezajímá ho, že turbíny otáčející se ve větru vanoucím z Trhliny mu poskytují výkon dvou set větrných mlýnů. Rozčilovalo ho, že jednou za čtrnáct dní je tu cítit síra. Agon přemýšlel, jakého boha musela Cenarie urazit, že si zasloužila takového krále.

Měl tehdy Regna Gyra přesvědčit. Měl mu to vysvětlit jasněji. Měl mu lhát o tom, co by se stalo dětem, které měl Aleine s Nalii. Byl by hrdý, kdyby mohl Regnovi sloužit. Hrdý a sám sebe by si vážil.

„Možná jsi ho viděl, jak zabíjí kluka,“ řekl král. „Komu by na tom záleželo?“ Tobě by mělo. Regnovi by na tom záleželo. „Jistě to byla jen nějaká pouliční krysa, kterou si našel, aby na tebe zapůsobil.“

„Ve vší úctě, sire, mýlíte se. Já už jednal s lidmi, co budili hrůzu. Čelil jsem Dorganu Dunwalovi v boji muže proti muži. Bojoval jsem s lae’knaughtskými rytíři underlorda Graeblana. Já…“

„Ano, ano. Tisíce zatracených bitev z časů mého zatraceného otce. Velmi působivé,“ řekl opovržlivě král. „Nikdy ses ale nenaučil nic o vládnutí, nebo snad ano?“

Generál Agon ztuhnul. „Ne tolik co vy, Vaše Výsosti.“

„No, kdybyste to udělal, generále, věděl byste, že si nemohu dovolit, aby někdo podkopával mou autoritu.“ Znovu dlouho a plynule klel. „Utíkat v noci z vlastního hradu!“

S ním se nedalo nic dělat. Agon se za toho muže styděl a on by se měl stydět sám za sebe. Přesto mu přísahal a už dávno usoudil, že muž by si měl cenit přísahy, kterou složil. Bylo to jako jeho manželství − nikdy by svůj slib nevzal zpátky, i když mu žena nemohla dát děti.

Má se ale muž držet své přísahy, když se ho vlastní král chystá připravit o život? A ne v čestné bitvě, ale v noci mečem nájemného vraha?

Jenže to bylo předtím, než se Agon zavázal věrností tomuhle muži. Kdyby měl přísahat teď, nezáleželo by mu na tom − kdyby věděl, co ví nyní − a raději by zvolil smrt než službu Aleinovi Gunderovi IX.

„Vaše Výsosti, mohu vás alespoň požádat o povolení uspořádat v noci cvičení stráží, které by zahrnovalo i vašeho mága? Kapitán je zvyklý, že se podobná cvičení pořádají bez předchozího ohlášení, aby se muži udržovali ve střehu.“ Zajímalo by mě, proč se snažím zachraňovat tu tvoji prázdnou palici.

„Do pekel s tebou, generále. Ty a ta tvoje zatracená paranoia. Dobře. Dělej, jak chceš.“

Generál Agon se otočil k odchodu z trůnního sálu. Králův předchůdce, Davin, měl taky prázdnou hlavu, ale věděl o tom a ustupoval svým rádcům.

Aleine X., králův syn, byl jen čtrnáct let starý, ale vypadal slibně. Zdálo se, že po své matce zdědil alespoň její inteligenci. Kdyby byl Aleine X. dost starý, aby se mohl ujmout vlády, možná bych toho zabijáka vyprovokoval. Drahý Bože, možná bych si ho najal. Generál Agon zavrtěl hlavou. Tohle by byla zrada a pro tu nebylo v jeho mysli místo.

* * *

Fergunda Sa’fastiho jmenovali do úřadu v Cenarii spíš pro jeho přehled o politice než kvůli jeho Talentu. Pravdou bylo, že si svou modrou róbu málem nezasloužil. Ale jeho talenty, i když to nebyl ten Talent, mu v Cenarii posloužily dobře. Král byl hloupý a pošetilý, ale dalo se s ním pracovat, když vám nevadily urážky a záplavy kleteb.

Ale dnes se Fergund potuloval po hradě, jako by byl nějaký strážný. Obrátil se s tím na krále, ale Aleine IX. − Devátý mu říkali, jen když popíjeli s přáteli, a mysleli tím, že se chová, jako by mu bylo devět, ne jeho pořadí − mu vynadal a nařídil mu udělat vše, co lord generál řekne.

Pokud šlo o Fergunda, lord generál Agon byl přežitek minulosti. Bylo dost zlé, že se nedokázal Devátému přizpůsobit. Starý muž toho mohl hodně nabídnout. Na druhou stranu, čím méně poradců král má, tím důležitější Fergund bude.

Znechucený nočním úkolem − po čem se měl vlastně dívat? − pokračoval Fergund ve své osamělé obchůzce po nádvoří. Zvažoval, jestli si nemá říct o doprovod, ale u mágů se předpokládalo, že jsou nebezpečnější než stovka mužů. I když to v jeho případě nebyla tak úplně pravda, upozorňovat na to by mu nepřineslo nic dobrého.

Nádvoří mělo tvar nepravidelného kosočtverce širokého tři sta kroků a téměř čtyři sta kroků dlouhého. Na severozápadě a jihovýchodě bylo ohraničeno řekou Plith − v délce půl míle ji rozděloval ostrov Vos − která se bouřlivě stékala jižně od hradu.

Nádvoří oživovaly zvuky mužů, koní a psů vyhrazených na tuhle noc. Bylo brzo, takže muži stále hráli karty v kasárnách a tóny lyry a přátelské kletby odplouvaly do husté mlhy.

Fergund si víc přitáhl plášť kolem ramen. Pramenům měsíčního světla se příliš nedařilo proniknout studenou mlhou valící se od řeky a skrz brány. Studený vzduch políbil Fergundův krk a on zalitoval, že se nechal nedávno ostříhat. Král se mu kvůli dlouhým vlasům posmíval, ale Fergundova milenka je zbožňovala.

A teď, když si nechal vlasy zkrátit, se mu král posmíval, že si je ostříhal.

Mlha u železné brány se zvláštně zavlnila a Fergund ztuhnul. Objal svou moc − Objal? On sám o tom uvažoval spíš jako o zápase − a upřel zrak do mlhy. Když moc udržel, uklidnilo ho to. Neviděl žádnou hrozbu a jeho sluch a zrak se zostřily.

Fergund zhluboka dýchal, když pokračoval skrz bránu. Nebyl si jistý, jestli to nebyla jen jeho představivost, ale měl pocit, že se mlha tlačí proti zdem a prosakuje skrz mezeru v bráně. Brouzdal se mlhou skoro až po ramena a louče usazené nad hlavami dvou strážných jen stěží pronikaly mlhou.

Fergund na ně kývnul, otočil se a šel zpátky do hradu, Cítil mezi lopatkami jejich pohled a potlačoval nutkání ohlédnout se přes rameno. Když se přiblížil ke stájím, ten pocit ještě zesílil. Vzduch mu připadal tak těžký, tak hustý, jako by se brodil polévkou. Mlha se mu při chůzi jako jazyk obtáčela kolem obnaženého krku, jako by si ho dobírala.

Jak mlha stoupala, měsíc a hvězdy úplně zmizely. Svět se zahalil do jejího oparu.

Když zacházel za roh stájí, Fergund klopýtnul. Natáhl ruku, aby se opřel o dřevěnou stěnu, ale ucítil nějaký odpor, který okamžitě zmizel. Jako by se dotkl muže, který tam stál.

Vystrašeně zavrávoral vzad, chňapl po své moci. Nic neviděl. Nikdo tam nebyl. Jeho Talent se konečně probral. Zahlédl letmé mihnutí vzadu ve stájích − ale to mohla být jen jeho představivost.

Necítil česnek? Určitě se mu to jen zdálo. Proč by si ale představoval takové věci? Na chvíli zaváhal. Byl však jen slabý mág, ne slabý muž. Připravil si ohnivou kouli a vytáhl nůž. Obloukem roh obešel a napínal všechny tělesné i magické smysly.

Proskočil dveřmi a horečně se rozhlížel kolem. Nic. Koně stáli ve svých boxech, jejich pach se mísil s hustou mlhou. Slyšel jen dusání kopyt, a dokonce i dech spících zvířat. Fergund pátral ve tmě po nějakém náznaku pohybu, nezahlédl však nic.

Čím déle se díval, tím hloupěji se cítil. Jedna jeho část si myslela, že by měl jít dál do stájí, a ta druhá na něj naléhala, ať hned vypadne. Jestli odejde, nikdo se o tom nedozví. Mohl by jít do vzdálenější části hradu a potloukat se tam. Na druhou stranu, kdyby sám chytil vetřelce, král se mu nepochybně bohatě odmění. Jestli Devátému něco šlo, tak odměňování přátel.

Fergund pomalu zviditelnil ohnivou kouli, již si připravil. Trochu blikala, ale pak se ustálila, pálila ho v dlani. Kůň v prvním boxu si odfrknul, ustoupil a Fergund se pohnul, aby zvíře utišil. Jenže s ohněm v jedné ruce a světélkujícím nožem v druhé se mu to mohlo podařit jen stěží.

Kůň hlasitě zaržál a zadupal kopyty, vzbudil tak své sousedy.

„Pšš,“ tišil ho Fergund. „Uklidni se, to jsem jenom já.“

Ale neznámý muž s magickým ohněm byl na zvířata příliš. Hlasitě řehtala, hřebec v druhém boxu začal kopat do stěn.

„Přestaň mi plašit koně,“ ozval se za ním dunivý hlas. Fergunda to tak polekalo, že upustil nůž a přišel o oheň ve své dlani. Rychle se otočil. Byl to jen podkoní, shrbený vousáč z ostrova Planga. Dorg Gamet vešel za Fergundem, v ruce držel lucernu. Vrhl na Fergunda pohled plný čirého opovržení, když mág opatrně vytahoval svůj nůž z hromádky kobylinců.

Dorg rychle prošel kolem boxů a jeho dotek a hlas koně okamžitě uklidnil. Fergund ho sledoval, připadal si jako hlupák. Nakonec se Dorg vrátil k němu.

„Já byl jen na hlídce…“

„Používej lucernu, ty trotle,“ zavrčel Dorg. Vrazil Fergundovi do dlaně svou lucernu. Odešel pryč a pro sebe si mumlal: „Zatraceně, takhle mi plašit koně čarodějným vohněm!“

„To je magický oheň. V tom je rozdíl!“ křikl Fergund k jeho zádům.

Dorg vyrazil ze stájí a Fergund už se skoro otočil, když zaslechl žuchnutí.

Fergund vyběhl ven. Dorg ležel na zemi, v bezvědomí. Než stačil vykřiknout, ucítil Fergund na krku něco horkého. Zvedl ruku a vnímal, jak mu kdosi z té druhé jemně vzal lucernu. Ztuhly mu svaly.

Světlo zhaslo.

21.

„Co jsi to sakra udělal?“ vyštěkla Máma K. a podívala se na Durza, když vrazil do dveří.

„Dobře odvedenou práci,“ řekl Durzo. „A ve zbytku noci jsem si trochu povyrazil.“ Ušklíbl se, táhl z něj alkohol a česnek.

„Mě tvoje chlastání nezajímá. Co jsi udělal Azothovi?“ Podívala se na stále nehybnou postavu, která ležela v posteli v pokoji pro hosty u ní doma.

„Nic,“ řekl Durzo a bláznivě se zasmál. „Ověř si to. Nic špatného jsem mu neudělal.“

„Co tím myslíš? Je v bezvědomí! Vrátím se domů a služebnictvo vyšiluje, protože ses tady objevil s − oni říkali, že jsi přinesl mrtvolu. Jdu nahoru a je tady Azoth. Nemůžu ho vzbudit. Pro celý svět je mrtvý.“

Z nějakého důvodu to Durza pobavilo. Začal se chechtat.

Máma K. mu vrazila pořádnou facku.

„Řekni mi, co jsi udělal. Otrávil jsi ho?“

To Durza probralo. Zatřepal hlavou, chtěl si ji pročistit. „Je mrtvý. Má být mrtvý.“

„A to má znamenat co?“

„Má úžasná Gwinvere,“ řekl Durzo, „to nemůžu říct. Někdo mi vyhrožoval. Někdo, kdo může splnit, co tvrdí. Řekli, že nejdřív půjdou po Azovi, pak po tobě − a věděli o Vondě.“

Máma K. couvla. Kdo měl tak velkou moc, aby hrozil Durzovi? Kdo nebo co Durza Blinta vyděsilo?

Durzo se zabořil do křesla a složil obličej do dlaní. „Museli si myslet, že je mrtvý. Zvlášť dneska v noci.“

„Předstíral jsi Azothovu smrt?“

Durzo přikývl. „Abych jim dokázal, že mi na něm nezáleží. Abych jim ukázal, že mě nemůžou vydírat.“

Ale tobě na něm záleží, pomyslela si Máma K., a oni tě můžou vydírat. Wetboy nikdy nebyl tak nezranitelný, jak vypadal. A když ztratí kontrolu, objeví se hluboké trhliny. To nejlepší, co pro něj teď Máma K. mohla udělat, bylo poslat ho do jednoho ze svých nevěstinců a někoho pověřit, aby na něj dohlédl. Může tam být klidně dvě nebo tři hodiny v kuse, a ona si bude jistá, že je v bezpečí. Relativně.

Máma K. se slyšela, jak říká: „O chlapce se postarám. Máš nějakou představu, co s ním mám dělat, až se probere?“

„Zůstane u Drakeů, jak jsme plánovali. Pro tenhle svět je mrtvý.“

„Co jsi použil?“

Durzo se na ni zmateně podíval.

„Jaký jed − na tom nezáleží, prostě mi řekni, jak dlouho bude v bezvědomí.“

„To nevím.“

Máma K. přimhouřila oči. Nejraději by mu vrazila další facku. Ten muž byl šílený. I tak zručný travič jako Durzo se mohl snadno zmýlit, když šlo o dítě. Dítě nebylo jen zmenšený dospělý. Durzo by ho mohl zabít. Durzo ho možná zabít chtěl. Azoth se možná nikdy neprobere. Nebo vstane a bude z něj idiot, nebo nedokáže ovládat své údy.

„Víš, že může zemřít,“ vyčítala mu.

„Někdy musíš zariskovat.“ Durzo se plácal po kapsách, hledal česnek.

„Ty toho chlapce začínáš mít rád a to tě k smrti děsí. Něco v tobě ho chce zabít, co, Durzo?“

„Když už musím poslouchat to tvoje tlachání, nemohl bych dostat něco k pití?“

„Odpověz.“

„Život je prázdný. Láska je selhání. Lepší, když zemře teď, než aby nás později zabil oba.“ Máma K. poznala, že víc k tomu neřekne.

„Jak dlouho se budeš válet s děvkama?“ zeptala se ho.

„Nevím,“ odpověděl Blint, sotva se pohnul.

„Zatraceně! Delší nebo kratší dobu než obvykle?“

„Déle,“ řekl po chvíli Durzo. „Určitě déle.“

* * *

Proud kleteb dorazil do trůnního sálu o dobrých deset vteřin dřív než král. Lord generál Agon mohl slyšet sluhy, jak se mu klidí z cesty, viděl strážné u dveří, jak se nervózně ošívají, a všiml si, že sluhové, kteří tu nemuseli nutně být, se dali na útěk.

Král Aleine IX. vrazil do sálu. „Brante! Ty hromado…“ Lord generál ze své mysli vymazal dlouhý seznam urážek a začal dávat pozor, až když se Devátý dostal k tomu podstatnému. „Co se minulou noc stalo?“

„To nevíme, Vaše Výsosti,“ přiznal lord generál.

Další záplava kleteb, některé byly vynalézavější než obvykle, ale Devátý nikdy nebyl příliš tvůrčí a nikdo si v jeho blízkosti klít nedovolil, takže se jeho arzenál omezoval na variace slova sračka.

„Víme jen tohle,“ začal Brant Agon. „Někdo se vloupal do hradu. Předpokládám, že to můžeme přisoudit tomu muži, o kterém jsme spolu mluvili.“ Není třeba, aby se naslouchající špioni dozvěděli úplně vše.

„Durzo Blint,“ vydechl král a přikývl.

Lord generál si povzdechl. „Ano, Vaše Výsosti. Patrně omámil jednoho ze strážných v samotném hradu a Fergunda Sa’fastiho a vašeho podkoního ve stájích.“

Další kletby, pak: „Co myslíš tím ‚omámil‘?“ Král přecházel sem a tam.

„Neměli na sobě žádná zranění a nic si nepamatují, ale strážný měl na krku drobný vpich, jako od jehly.“

Král znovu zaklel a pak proklel zbabělého mága. Jako obvykle si Agon připadal spíš znuděný než uražený. Královy urážky pro něj neznamenaly nic jiného než: „Koukněte na mě, jaký jsem rozmazlený fracek.“ Devátý konečně doklopýtal k dalšímu bodu: „Nestalo se nic jiného?“

„Zatím jsme nic nezjistili, pane. Nikdo ze strážných před vašimi komnatami, vaše žena, dcery ani váš syn nehlásili nic neobvyklého.“

„Tohle není fér,“ postěžoval si král a zamířil k trůnu. „Čím jsem si tohle zasloužil?“ Složil se na trůn − a zaječel.

Z trůnu téměř vyletěl. Chytil se lorda Agona. „Bohové! Cítím se slabý! Umírám! Všechny vás zatrať! Já umírám! Stráže! Pomoc! Stráže!“ Králův hlas byl slovo od slova pisklavější a pak se rozbrečel, když strážní začali zvonit. Trůnní sál se probral k životu.

Generál Agon se králi vyškubnul z rukou a bojácného muže strčil do náruče jednoho jeho patolízala, Fergunda Sa’fastiho, který ho ale nedokázal udržet. Král se zhroutil na zem a plakal jako dítě. Generál Agon ho ignoroval a hnal se k trůnu.

Během chvilky našel to, co hledal − tlustou dlouhou jehlu trčící z vysezeného důlku v polštáři na trůnu. Pokusil se ji prsty vytáhnout ven, ale jehla byla zaklíněná. Byla podepřená, aby se pod králem neohnula, kdyby se na ni špatně posadil.

Generál Agon vytáhl nůž a polštář rozřízl. Páčil jehlu, nevnímal zvony a nevšímal si ani strážných valících se do sálu, kde obklopili krále a vytlačovali každého do postranní místnosti, aby jej mohli zadržet a vyslechnout.

Lord generál Agon vypáčil jehlu. K ní přivázaný vzkaz říkal: „Mohla být otrávená.“

„Uhněte mi!“ křičel zezadu drobný muž a odstrkoval vojáky stranou. Byl to králův osobní lékař.

„Nechte ho projít,“ nařídil lord generál. Vojáci ustoupili od krále, který kňučel na podlaze.

Brant se naklonil k lékaři, ukázal mu vzkaz a zašeptal: „Král bude potřebovat trochu vína s mákem, možná trochu víc, ale otrávený není.“

„Děkuji vám,“ řekl lékař. Za nimi si král stáhl kalhoty a snažil se vytočit krk, aby viděl na zranění na svém pozadí. „Ale věřte mi, že vím, jak to s ním vyřešit.“

Generál potlačil úsměv. „Doprovoďte krále do jeho komnat,“ nakázal strážným. „Postavte ke dveřím hlídku a dva kapitány pošlete do pokoje. Ostatní ať se vrátí ke svým povinnostem.“

„Brante!“ ječel král, když ho strážní zvedali ze země. „Brante! Chci ho mrtvého! Zatraceně, chci, aby chcípnul!“

Brant Agon se ani nepohnul, dokud se trůnní sál zase nevyprázdnil. Král chtěl vyhlásit válku stínu, stínu, na kterém není nic hmotného kromě oceli jeho dýk. Takové by to bylo, kdyby se pokusil zabít wetboye. Možná i horší. Kolik mužů bude muset zemřít, aby král ukojil svou pýchu?

„Mylorde?“ zeptala se ho váhavě žena. Byla to jedna ze služebných. V rukou svírala omotaný balíček. „Já jsem… ostatní služebné mě vybraly, abych sem zašla, sire. Když ale král odešel a všichni ostatní… mohla bych…?“

Generál se na ni podíval pozorněji. Byla to stará žena, zjevně se bála o svůj život. Klidně by se vsadil, že ono „vybraly“ znamenalo vytáhnout si kratší stéblo. „Co je to?“

„Služebné to našly. Někdo je nechal v každé královské ložnici, pane.“

Služebná mu podala balíček. Uvnitř bylo šest černých dýk.

„Kde?“ zeptal se generál přiškrceným hlasem.

„Pod… pod polštáři královské rodiny, sire.“