Kapitola 11-16
11.
Máma K. nevědomky zkřížila nohy tak provokativním způsobem, jak to dokáže jen vysloužilá kurtizána. Někteří lidé se museli neustále škrábat. Máma K. neustále sváděla. S postavou, kterou by jí většina jejích dívek mohla závidět, by jí mohli hádat třicet, ale Máma K. se za svůj věk nestyděla. Na čtyřicetiny uspořádala velkolepou oslavu. Jen někteří z těch, co o ní říkali, že zastiňuje vlastní kurtizány, lhali, protože Gwinvere Kirena byla kurtizánou své doby. Durzo věděl, že kvůli ní proběhly tucty duelů a nejméně stejný počet lordů jí nabídl sňatek, ale Gwinvere Kirena se nepřipoutala k žádnému muži. Všechny muže, co znala, znala příliš dobře.
„On tě vážně znervózňuje, tenhle Azoth. Že ano?“ zeptala se ho Máma K.
„Ne.“
„Lháři.“ Máma K. se usmála, plné rudé rty odhalily dokonalé zuby.
„Co mě prozradilo?“ zeptal se Durzo, přestože ho to příliš nezajímalo. On byl nervózní. Věci se najednou vymykaly jeho kontrole.
„Zíral jsi mi na prsa. Jako na ženu se na mě díváš jen tehdy, když jsi tak moc rozrušený, že se přestaneš hlídat.“ Znovu se usmála. „Žádný strach − připadá mi to roztomilé.“
„To nikdy nepřestaneš?“
„Jsi mnohem jednodušší muž, než si myslíš, Durzo Blinte. Máš jen tři opravdová útočiště, když se ti hroutí svět. Mám ti říct, kde jsou, můj velký silný wetboyi?“
„Takhle mluvíš se svými klienty?“ Byla to mizerná obrana. Navíc to bylo něco, čím děvky uráželi tak často, že se proti tomu dokázaly obrnit.
Ani nemrkla. „Ne,“ řekla. „Byl tu ale jeden nepříliš obdařený baron, kterému se líbilo, když jsem se vydávala za ošetřovatelku, a když zlobil, tak jsem mu…“
„Ušetři mě toho.“ Byla to marná snaha, protože ona pokračovala ještě deset minut a nevynechala jediný detail.
„Tak co tedy chceš, Durzo? Teď se zase díváš na své ruce.“
Díval se na své ruce. S Gwinvere bývala spousta problémů, ale vždycky mu dávala dobré rady. Byla nejchytřejší osobou, jakou znal, mnohem chytřejší než on. „Potřeboval bych poradit, co mám dělat, Gwinvere.“ Po dlouhé chvíli ticha vzhlédl od svých rukou.
„Ohledně chlapce?“ zeptala se.
„Nemyslím si, že to v sobě má.“
* * *
Když Azoth vyšel zpoza rohu, Krysa seděl na zadní verandě ruiny, které gilda říkala domov. Při pohledu na tu malou stvůru se Azothovi sevřelo srdce. Krysa byl sám, čekal na něj. Mávnul jeho směrem krátkým mečem. Když se čepel otáčela, rezavé skvrny se proplétaly s odlesky ubývajícího měsíce na vyleštěné oceli.
V jednu nestřeženou chvíli se v Krysově obličeji jako na té lesklé oceli střídaly dva výrazy, nejdřív to byl netvor, kterého Azoth znal, v příští chvíli přerostlé vyděšené dítě. Azoth se k němu šoural, spíš zmatený než vyděšený kvůli tomu záblesku lidskosti, pak se zklidnil. Už toho viděl příliš.
Prošel zapáchající uličkou, kterou gilda používala jako latrínu. Ani mu nezáleželo na tom, kam šlape. Uvnitř byl prázdný.
Když vzhlédl, Krysa vstával, na rtech ten známý krutý úšklebek, zrezlý meč namířený na Azothovo hrdlo.
„Dál už ne,“ řekl Krysa.
Azoth ucouvnul. „Kryso,“ hlesl a pak polkl.
„Blíž ne,“ varoval ho Krysa. „Máš nůž. Dej mi ho.“
Azoth měl slzy na krajíčku. Vytáhl z opasku nůž a podal mu ho, rukojetí napřed. „Prosím,“ řekl. „Já nechci zemřít. Je mi to líto. Udělám, co budeš chtít. Jen mi neubližuj.“
Krysa si nůž vzal.
* * *
„Musím mu nechat, že je chytrý,“ řekl Durzo. „Ale tohle vyžaduje víc než inteligenci. Vídáš ho tady s ostatními gildovními krysami. Má…?“ Zapraskal prsty, nemohl najít to správné slovo.
„Většinu z nich vídám jen v zimě. Zbytek roku spí na ulici. Já jim poskytuji přístřeší, ne domov.“
„Ale viděla jsi ho.“
„Viděla.“ Nikdy na něj nezapomene.
„Gwinvere, umí být lstivý?“
* * *
Krysa zastrčil nůž za opasek a Azotha prohledal. Další zbraň nenašel. Jeho strach se vytratil a zůstal jen pocit triumfu. „Neublížit ti?“ zeptal se. Udeřil Azotha hřbetem ruky.
Bylo to skoro k smíchu. Azoth silou úderu prakticky odletěl stranou. Natáhl se ve špíně a pomalu vstával, ruce a kolena mu krvácely. To je tak malý?
Jak jsem se ho mohl bát? Azothovy oči přetékaly strachem. Brečel, trhavě ve tmě vzlykal. „Já se tě zranit chystám, Azothe. Donutil jsi mě k tomu. Takhle jsem to nechtěl. Chtěl jsem tě u sebe.“
Všechno to bylo příliš snadné. Když se teď Azoth do gildy vrátil, byl už zlomený. Krysovi se to nelíbilo. Chtěl něčím zpečetit Azothovo ponížení.
Udělal krok vpřed a chytil Azotha za vlasy. Vytáhl ho na nohy, užíval si jeho tichý, bolestivý pláč.
Za to, co mělo následovat, vděčil Nephovi. Krysa vlastně kluky víc než holky rád neměl. Neviděl v tom velký rozdíl. Ale Krysa o tom nikdy neuvažoval jako o zbrani, dokud mu Neph neřekl, jak moc to zlomí lidského ducha, když je k tomu donucen.
Stalo se to jednou z Krysových oblíbených zbraní. Každý dokázal vyděsit holku, ale kluci v gildě se ho báli víc než kohokoliv jiného. Zahleděli se na Bima, Weese, Poda nebo Jarla a změkli. A čím déle to dělal, tím víc ho to bavilo. Jen se teď na Azotha podíval, na jeho kolena a oči rozšířené strachem, a cítil ve slabinách vzrušení. Nic se nevyrovnalo sledování plamene vzdoru, jak zuřivě vzplane a pak rychle uhasne, nebo jak po mnoha nocích odumře, znovu vzplane a poté uhasne napořád.
* * *
„Wetboy musí sám sebe ztratit,“ řekl Durzo. „Ne, musí sám sebe opustit. Aby byl dokonalým zabijákem, musí si na každou vraždu obléct dokonalou kůži. Gwinvere, ty to chápeš, že ano?“
Překřížila dlouhé nohy. „Je to porozumění, co odlišuje kurtizány od šlapek. Dostanu se pod kůži každého muže, který projde těmito dveřmi. Když muže poznám, vím, jak ho potěšit. Vím, jak s ním manipulovat, takže se bude pokoušet koupit mou lásku a bude soutěžit s ostatními, co se pokouší o totéž, ale nezačne na ně žárlit.“
„Wetboy musí takhle poznat své mrtvoly,“ souhlasil Durzo.
„A ty si nemyslíš, že to Azoth dokáže?“
„To ne. Já věřím, že to zvládne,“ řekl Durzo. „Když ale muže nebo ženu takhle poznáš − když vklouzneš do jejich kůže a projdeš se v ní pár mil, nedokážeš si pomoct a začneš je milovat…“
„Není to ale opravdová láska,“ dodala Gwinvere tiše.
„…a když je miluješ, tak to je ta chvíle, kdy wetboy zabíjí.“
„A tohle Azoth nedokáže.“
„Je příliš měkký.“
„I teď, po tom, co se stalo jeho malé přítelkyni?“
„I teď.“
* * *
„Máš pravdu,“ řekl Azoth a podíval se přes slzy na Krysu, jak nad ním stojí, měsíc na Azotha vrhal jeho stín. „Já vím, co chceš, a já to chci taky. Já jen… já nemohl. Ale teď jsem připravený.“
Krysa se na něj podíval, v očích se mu objevilo slabé světlo pochyb.
„Našel jsem pro nás zvláštní místo…“ Azoth se zarazil. „Ale na tom nezáleží, můžeme to udělat tady.“ Krysovy oči ztvrdly, ale zůstávaly nečitelné. Azoth pomalu vstal, držel se Krysových kyčlí. „Udělejme to tady. Ať nás celá gilda slyší. Ať to každý ví.“
Celé jeho tělo se třáslo a nebyl způsob, jak to skrýt. Pocit hnusu jím projel jako blesk, udržel však ve tváři výraz naděje, třas byl pouhou nestrojenou nejistotou. Nemůžu. Nemůžu. Ať mě zabije. Všechno, jen ne… Jestli na to začne myslet, jestli o tom začne uvažovat, je ztracen.
Azoth zvedl třesoucí se ruku ke Krysově tváři a postavil se, stoupnul si na špičky a políbil ho.
„Ne,“ řekl Krysa a vrazil mu facku. „Uděláme to po mém.“
* * *
„Jestli chce dělat tuhle práci, tak si nesmí ničeho vážit, musí obětovat…“ Durzo se odmlčel.
„Všechno?“ zeptala se Gwinvere. „Jako jsi to udělal ty? Má sestra by k tomu měla své připomínky.“
„Vonda je mrtvá, protože jsem se tím neřídil,“ řekl Durzo. Nedokázal se podíval Gwinvere do očí. Venku za oknem noc ztrácela vládu nad městem.
Když se na Durza dívala, na jeho tvrdou poďobanou tvář, ze které ve světle lamp vyzařoval smutek, Gwinvere změkla. „Takže ses zamiloval, Durzo. Ani wetboyové nejsou imunní. Láska je šílenství.“
„Láska je selhání. Všechno jsem ztratil, protože jsem selhal.“
„A co uděláš, jestli selže Azoth?“ zeptala se Gwinvere.
„Nechám ho zemřít. Nebo ho zabiji.“
„Potřebuješ ho,“ upozornila ho jemně. „Řekl jsi mi, že k tobě přivolá ka’kari.“
Než mohl Durzo něco říct, někdo zaklepal na dveře.
„Vstupte,“ řekla Máma K.
Jedna z Gwinveřiných služebných, očividně bývalá kurtizána, teď už pro nevěstinec příliš stará, strčila hlavu do dveří. „Chce vás vidět nějaký chlapec, má paní. Jmenuje se Azoth.“
„Pošli ho dovnitř,“ nakázala jí Gwinvere.
Durzo se na ni podíval. „Co tady sakra dělá?“
„Nevím.“ Gwinvere to pobavilo. „Předpokládám, že pokud je to ten typ chlapce, ze kterého můžeš udělat wetboye, tak není bez určitých zdrojů.“
„Zatraceně, opustil jsem ho ani ne před třemi hodinami,“ zaklel Durzo.
„Takže?“
„Řekl jsem mu, že ho zabiji, když ho uvidím bez důkazu. Víš, že si nemůžu dovolit plané výhružky,“ povzdechl si Durzo. „Možná máš pravdu, ale teď už to jde mimo mě.“
„Nepřišel za tebou, Durzo. Přišel za mnou. Tak proč neuděláš ten svůj malý trik se stíny a nezmizíš?“
„Můj malý trik se stíny?“
„Hned, Durzo.“
Dveře se otevřely a v nich se ukázal zakrvácený, zbědovaný chlapec. A přestože byl takhle zbitý, Gwinvere by si z tisíce gildovních krys vybrala jeho. Tahle gildovní krysa měla v očích oheň. Stál vzpřímeně, přestože měl odřený obličej a z úst a nosu mu tekla krev. Bez rozpaků se na ni podíval, ale byl příliš mladý nebo příliš chytrý, takže se jí díval do očí a ne do výstřihu.
„Už jsi toho viděl víc než dost, že,“ řekla Máma K. Nebyla to otázka.
Ani nepřikývl. Byl příliš mladý, než aby pochopil uštěpačnost jejích oznamovacích vět, takže za tím nepřítomným pohledem, kterým ji častoval, muselo být víc.
No jistě. „A viděl jsi něco strašlivého, že ano?“
Azoth se na ni jen podíval velkýma očima, třásl se. Byl obrázkem čisté nevinnosti, která každý den v Doupatech umírala. Probudil v ní něco, o čem si myslela, že dávno zemřelo. Nepotřeboval k tomu žádná slova, ale ona věděla, že by mu teď mohla nabídnout mateřskou náruč, mateřské objetí, bezpečí. Nabídla by mu útočiště, i když byl dítě Doupat, které v životě nikdo neobjal. Milý pohled, pohlazení po tváři, jedno slovo a on by se jí zhroutil do náručí a rozplakal by se.
A co by udělal Durzo? Vonda byla po smrti necelé tři měsíce. Ztratil víc než milenku, když zemřela, a Gwinvere si nebyla jistá, jestli se z toho někdy vzpamatuje. Pochopí, že ho Azothovy slzy neoslabují?
Musela k sobě být upřímná, neobjala by Azotha jen kvůli němu. Nedokázala si vzpomenout, kdy naposledy objala někoho, kdo za to privilegium nezaplatil.
A co by Durzo udělal, kdyby teď viděl opravdovou lásku? Udělá to z něj člověka, nebo si řekne, že je Azoth příliš slabý, a raději ho zabije, než by si přiznal, že ho potřebuje?
Stačila jí jen vteřina, aby chlapce přečetla a zvážila své možnosti. V sázce bylo příliš mnoho. Nemohla to udělat.
„No, Azothe,“ zeptala se a složila ruce pod hrudí, „koho jsi zabil?“
Z Azothova obličeje se vytratila barva. Zamrkal, když strach náhle vytlačil slzy, co se mu draly do očí.
„První zabití,“ pochopila Máma K. „Dobře.“
„Nechápu, o čem to mluvíte,“ řekl Azoth. Příliš rychle.
„Já vím, jak vypadá vrah.“ Její hlas byl ostrý. „Tak koho jsi zabil?“
„Potřebuji mluvit s Durzo Blintem. Kde je?“
„Právě tady,“ ozval se za ním Blint. Azoth sebou trhnul. „A protože jsi mě vyhledal,“ pokračoval Blint, „někdo by měl být raději po smrti.“
„On…“ Azoth se podíval na Mámu K., jistě váhal, jestli před ní může mluvit. „Je mrtvý,“
„Kde je tělo?“ chtěl vědět Blint.
„Je… je v řece.“
„Takže nemáš důkaz. Jak příhodné.“
„Tady máte důkaz!“ křikl Azoth, nečekaně se rozčílil. Hodil po Durzovi něco, co držel. Durzo to chytil ve vzduchu.
„Tomuhle říkáš důkaz?“ zeptal se Durzo. Otevřel dlaň a Máma K. uviděla, že v ní drží zkrvavené ucho. „Já tomu říkám ucho. Znáš někoho, kdo by zemřel po ztrátě ucha, Gwinvere?“
„Do toho mě netahej, Durzo Blinte,“ varovala ho Máma K.
„Můžu vám ukázat tělo,“ ozval se Azoth.
„Říkal jsi, že je v řece.“
„To je.“
Durzo zaváhal,
„Zatraceně, Durzo, jdi,“ nevydržela to Máma K. „Aspoň to mu dlužíš.“
* * *
Slunce se už celé nacházelo nad horizontem, když dorazili do opravny pramic. Durzo šel dovnitř sám. Vyšel o deset minut později a stahoval si mokré vyhrnuté rukávy. Na Azotha se ani nepodíval, když se zeptal: „Synu, on byl nahý. On snad…“
„Omotal jsem mu smyčku kolem nohou, než mohl… zabil jsem ho dřív.“ Chladným a nepřítomným hlasem mu Azoth všechno řekl. Noc zmizela jako zlý sen a to, co si pamatoval, že udělal − nemohl uvěřit, že to udělal. Musel to být někdo jiný. Jak vyprávěl svůj příběh, Blint se na něj díval jako nikdo před ním. Mohla to být lítost. Azoth to nevěděl. Nikdy dřív lítost neviděl.
„Zvládla to Panenka?“ zeptal se Azoth.
Durzo položil Azothovi ruce na ramena a podíval se mu do očí. „Nevím. Vypadalo to s ní zle. Přivedl jsem toho nejlepšího, kterého jsem mohl sehnat, aby se ji pokusil zachránit. Chlapče,“ Blint uhnul pohledem, mrkal, „dávám ti ještě jednu šanci.“
„Další zkouška?“ Azothovi poklesla ramena. Jeho hlas byl prázdný. Neměl v sobě ani tu jiskru energie, aby se mohl rozčílit. „To nemůžete. Udělal jsem všechno, co jste chtěl.“
„Žádné další testy. Dávám ti poslední šanci si to rozmyslet. Udělal jsi všechno, co jsem po tobě chtěl. Ale tohle není život, jaký chceš. Chceš pryč z ulice? Dám ti měšec stříbrňáků a pošlu tě do učení k šípaři nebo bylinkáři na východním břehu. Když ale půjdeš se mnou, zaplatíš za to vším. Jakmile s touhle prací jednou začneš, už nebudeš jako dřív. Budeš sám. Budeš jiný. Navždy.
A tohle není to nejhorší. Já se tě nesnažím vyděsit. Dobře, možná ano. Ale nepřeháním. Nelžu ti. Nejhorší na tom je, chlapče, že vztahy jsou lana. Láska je oprátkou. Když půjdeš se mnou, musíš se zříct lásky. Chápeš, co to znamená?“
Azoth zavrtěl hlavou.
„Znamená to, že se můžeš vyspat s tolika ženami, kolik jich jen budeš chtít, ale nikdy nesmíš žádnou z nich milovat. Nedovolím ti, aby ses zničil kvůli holce.“ Durzův hlas byl plný vzteku. Ruce na Azothových pažích byly jako spáry, jeho oči byly očima dravce. „Chápeš to?“
„A co Panenka?“ zeptal se Azoth. Musel být unavený. Věděl, že zmiňovat ji je chyba, dřív než větu dokončil.
„Tobě je deset, jedenáct? Myslíš si, že ji miluješ?“
„Ne.“ Příliš pozdě.
„Řeknu ti, jestli přežije, ale pokud půjdeš se mnou, Azothe, už nikdy s ní nepromluvíš. Chápeš to? Dej se do učení k šípaři nebo bylinkáři a můžeš ji vidět tak často, jak budeš chtít. Prosím tě, chlapče, přijmi to. Možná je to tvá poslední šance na štěstí.“
Štěstí? Já už se jen nikdy nechci bát. Blint se nebál. Lidé se báli jeho. Jeho jméno šeptali s úctou.
„Půjdeš teď za mnou,“ řekl Blint, „a při Andělech noci, budeš mi patřit. Jakmile začneme, staneš se wetboyem, nebo zemřeš. Sa’kagé si to jinak dovolit nemůže. Nebo tu zůstaň a já si tě za pár dní najdu a odvedu tě k tvému novému mistrovi.“
Blint stál a otíral si vlhké ruce, jako by si je myl. Náhle se otočil a vkročil do stínů v uličce.
Azoth vyšel z výklenku, kde stál, a podíval se ulicí směrem ke gildovnímu domu, asi sto kroků vzdálenému. Možná není nutné jít teď s Blintem. Zabil Krysu. Možná by se mohl vrátit a všechno bude v pořádku.
Vrátit se k čemu? Jsem ještě příliš malý, abych se stal hlavou gilay. Ja’laliel pořád umírá. Jarl a Panenka budou dál zmrzačení. Na Azotha nebude čekat žádné hrdinské přivítání. Roth nebo jiný výrostek převezme gildu a Azoth se bude znovu bát, jako by se nic nestalo.
Ale on mi slíbil učednictví! Ano, slíbil ti ho, ale všichni ví, že dospělým se nedá věřit.
Blint ho pořád mátl. Neznělo to hezky, když mluvil o Panence, ale teď Azoth ve wetboyovi něco viděl. Něco v něm si o Azotha dělalo starost. Něco v legendárním zabijákovi chtělo pro Azotha to nejlepší.
Azoth nevěřil, že by Panenka byla bezcenná jen proto, že už není hezká. Nevěděl, jestli by dokázal znovu zabít. Netušil, co s ním Durzo udělal a jak. Ale ať už v Azothovi viděl cokoliv, pro Azotha to mělo mnohem větší cenu než všechny jeho pochyby.
Dál v ulici vyšel před gildovní dům Jarl. Spatřil Azotha a ten i na tuhle vzdálenost viděl, že se usmál, bílé zuby zářily ve snědé ladešianské tváři. Kvůli krvi na verandě a Krysově zmizení si museli domyslet, že je mrtvý. Jarl mu zamával a rozběhl se oslňujícím sluncem k Azothovi.
Azoth se otočil ke svému nejlepšímu příteli zády a vkročil do objetí stínů.
12.
„Vítej doma.“ V hlase mistra Blinta zazněl sarkasmus, ale Azoth ho neslyšel. Slovo domov mu připadalo kouzelné. Nikdy domov neměl.
Dům Durzo Blinta se krčil hluboko v Doupatech pod troskami starého chrámu. Azothovi z něj přecházel zrak. Zvenku vypadal, jako by v něm nic nebylo, ale Blint tu měl několik místností − a žádná nebyla malá.
„Tady se naučíš bojovat,“ řekl Blint, když zamkl, odemkl a pak znovu zamkl každou závoru na dveřích. Místnost byla rozlehlá, s vysokým stropem a přecpaná vybavením − různé terče, slámou vycpané pytle, každá myslitelná cvičební zbraň, trámy zavěšené nad podlahou, podivné trojnožky s dřevěnými doplňky, kabely, lana, háky a žebříky.
„A naučíš se používat tohle.“ Blint ukázal na zbraně lemující zdi, každá byla úhledně obkreslena bílou barvou. Byly tu zbraně všech velikostí a barev, od jednobřitých dýk po obrovské sekáčky. Čepele rovné i zahnuté, jedno i dvoubřité, jedno i obouruční, různě zbarvené a každá z jiného druhu oceli. Meče s háky, vruby a háčky. Měl tu palcáty, řemdihy, sekery, praky, šipky, garoty, krátké luky, dlouhé luky i kuše.
Další místnost byla stejně úžasná. U stěn stály převleky a různé doplňky, každý pečlivě obkreslený. Byly tu však i stoly pokryté knihami a baňkami. Knihy se ježily záložkami. Na jednom stole byly naskládané sklenice naplněné semeny, květy, listy, houbami, tekutinami a prášky.
„Tohle jsou základní ingredience pro většinu jedů, které svět zná. Jakmile tě Máma K. naučí číst, přečteš si a naučíš se většinu těchto knih. Travičské umění je umění. A ty se v něm staneš mistrem.“
„Ano, pane.“
„Za pár let, až se tvůj Talent rozvine, tě naučím používat magii.“
„Magii?“ Azoth se v tu chvíli cítil ještě unavenější.
„Myslíš si snad, že jsem tě přijal kvůli tvému vzhledu? Magie je pro naši práci nezbytná. Žádný Talent, žádný wetboy.“
Azoth se zapotácel, ale než se mohl zhroutit, mistr Blint ho zezadu chytil za potrhanou tuniku a odvedl do další místnosti. Byl tam jen jeden slamník, ale Blint ho na něj neuložil, místo toho ho zavedl k malému krbu.
„První zabití je těžké,“ řekl Blint. Vypadalo to, jako by na něj mluvil z velké dálky. „Někdy v průběhu tohohle týdne budeš brečet. Udělej to, až budu pryč.“
„Nebudu plakat,“ slíbil Azoth.
„Jistě. A teď spi.“
* * *
„Život je prázdný. Když vezmeme život, nebereme si nic cenného. Wetboyové jsou zabijáci. To je vše, co děláme. To je vše, co jsme. Není žádná poezie v tomhle hořkém podnikání,“ řekl Blint.
Musel odejít, když Azoth spal, protože Azoth teď svíral v dlani meč dostatečně malý pro jedenáctiletého kluka. Připadal si neohrabaně.
„Teď na mě zaútoč,“ vyzval ho Blint.
„Cože?“
Blintův meč naplocho plesknul o Azothovu hlavu.
„Dostal jsi rozkaz. Poslechni. Bez zaváhání. Chápeš to?“
„Ano, pane.“ Azoth vstal a zvedl meč. Třel si hlavu.
„Zaútoč,“ zopakoval Blint.
Azoth ho napadl, divoce. Blint odrážel jeho údery nebo ustupoval stranou, takže Azoth kvůli síle vlastního úderu končil na zemi. Po chvíli Blint promluvil.
„Ty nevytváříš umění, vytváříš mrtvoly. Mrtvý je mrtvý.“ Rychle seknul mečem a Azothův meč zarachotil na podlaze. „Zvedni ho.“ Blint šel za Azothem a znovu ho vyzval. „Nehraj si se svou mrtvolou. Nesnaž se o dokonalé zakončení. Dvacetkrát do někoho sekni a nech ho, ať se zhroutí, protože ztratil hodně krve − pak ho doraž. Nesnaž se o krásu. Ty nevytváříš umění, vytváříš mrtvoly.“
A tak lekce pokračovaly, fyzická akce a neustálé monology, shrnutí každé lekce, demonstrace a další shrnutí.
Ve studovně: „Nikdy neochutnávej smrt. Každý flakón, každá sklenice tady je smrt. Když chceš pracovat se smrtí, na ruce se ti dostanou pasty, prášky a masti. Nikdy neolizuj smrt ze svých prstů. Nikdy se smrtí nedotýkej svých očí. Omyješ si ruce tímhle roztokem a pak touhle vodou, vždycky v nádržce, která se k ničemu jinému nepoužívá, a vylévá se jen tam, kam ti ukážu. Nikdy neochutnávej smrt.“
Na ulici: „Obejmi stíny… nadechni se ticha… buď obyčejný, buď neviditelný… označ svého muže… znej každý jeho pohyb…“
Když udělal chybu, Blint nikdy nezvedal hlas. Když se pořádně nekryl, jen přenesl váhu, jakmile ho dřevěný cvičební meč praštil do holeně. Když nedokázal odříkat denní lekci a odpovědět na to, na co se Blint zeptal, uhodil ho wetboy za všechno, na co zapomněl.
Byly to jen rány rukou. Všechny byly zasloužené, ale Azoth nikdy nepolevil. Jestli ho zklame příliš, může ho Blint zabít stejně snadno jako udeřit. Azoth ani nebude vědět, že selhal, dokud nezjistí, že umírá.
Nejednou chtěl skončit. Ale tady žádný konec nebyl. Nejednou chtěl Blinta zabít. Ale pokus by skončil smrtí. Nejednou chtěl plakat. Ale on přísahal, že nebude − a také neplakal.
* * *
„Mámo K., kdo je Vonda?“ zeptal se Azoth. Po lekci čtení si udělala šálek ootai, než začnou s politikou, historií a dvorskou etiketou. Zatímco celé ráno trénoval s Blintem, odpoledne studoval s ní. Byl unavený a všechno ho bolelo, pak ale prospal večer a probouzel se v teple, netřásl se zimou. Hryzavý hlas a vysilující slabost hladu byly jen vzpomínkou.
Nikdy si nestěžoval. Kdyby to udělal, mohli by ho poslat zpátky.
Máma K. neodpověděla hned. „To je velmi delikátní otázka.“
„Znamená to, že mi neodpovíte?“
„To znamená, že se mi nechce. Ale udělám to, protože to potřebuješ vědět a ten, kdo by ti to mohl říct, to neudělá.“ Na okamžik zavřela oči a pak pokračovala bezvýrazným hlasem. „Vonda byla Durzovou milenkou. Durzo měl poklad a khalidorský Bohokrál ho chtěl. Pamatuješ, co jsem tě učila o Khalidoru?“
Azoth přikývl.
Máma K. otevřela oči a povytáhla obočí.
Zašklebil se a odrecitoval: „Khalidor je náš severní soused. Vždycky tvrdil, že mu Cenarie a většina Midcyru patří, ale nemůže si je vzít, protože vévoda Gyre a jeho muži brání Kvílivé větry.“
„Průsmyk v Kvílivých větrech má skvělou obranu,“ podotkla Máma K. „Jenže co by tím Khalidor získal?“ Když se na ni Azoth nechápavě podíval, napověděla mu: „Mohl by jít delší cestou, obejít hory, ale neudělají to, protože…“
„Protože jim za to vlastně nestojíme a všechno tu řídí Sa’kagé.“
„Cenarie je zkorumpovaná, pokladnice prázdná a z jihu na nás Ceurané pořádají nájezdy a Khalidořany nenávidí ještě víc než většinu mágů. Takže ano, nestojíme jim za to, aby si pro nás přišli.“
„Neříkal jsem to?“
„Měl jsi pravdu, ale to nejsou všechny důvody,“ řekla. Znovu usrkla ootai a Azotha napadlo, jestli nezapomněla na jeho původní otázku nebo jestli nedoufá, že zapomněl on. „Aby dostal Durzův poklad, Bohokrál unesl Vondu a navrhl obchod − poklad za Vondin život. Durzo usoudil, že poklad je důležitější, a nechal ji zemřít. Něco se ale stalo a Durzo přišel i o svůj poklad. Vonda proto zemřela úplně zbytečně.“
„Vy ho nenávidíte,“ pochopil Azoth.
Hlas Mámy K. se ani trochu nezměnil, ale její oči byly mrtvé. „Byl to velkolepý poklad, Azothe. Být Durzem, možná bych se zachovala stejně, až na jednu věc…“ Odvrátila zrak. „Vonda byla má mladší sestra.“
13.
Solon zachytil hlavici halapartny dlouhým mečem a strhl ji stranou, udělal krok vpřed a kopnul jednoho z Loganových mužů do žaludku. Před pár lety by kopnutí zasáhlo helmu. Předpokládal, že by měl být vděčný, že vůbec dokáže nad strážnými Gyrů zvítězit, ale tohle se z vás stane, když máte za nejlepší přátele proroka a mistra meče druhého stupně. Feird bude mít řeči, že jsem ztloustnul. A jsem pomalejší.
„Můj lorde,“ oslovil ho Wendel North, když přistoupil k bojujícím mužům.
Logan ustoupil z boje, který prohrával, a Solon ho následoval. Správce počastoval Solona bezvýrazným pohledem, ale proti jeho přítomnosti neprotestoval. „Mylorde, vaše matka se právě vrátila.“
„Ano? Kde byla, Wendele, ehm, chtěl jsem říct pane Northe?“ zeptal se Logan. S mužstvem už si vedl lépe, ale chovat se jako lord k muži, který měl ještě nedávno na starosti jeho výprask, to zatím bylo nad jeho síly. Solon si však nedovolil rozesmát se. Ať Loganovu autoritu podrývá lady Gyrová. Na tom se podílet nebude.
„Mluvila s královnou.“
„Proč?“ zeptal se Solon.
„Žádala korunu, aby ji ustanovili vévodkyní, než se vévoda vrátí, nebo do doby, kdy můj lord dosáhne zletilosti − což v naší zemi znamená dosáhnout jednadvaceti let, mistře Tofusine.“
„My ale máme dopis mého otce, kde mě jím ustanovil,“ namítl Logan. „Král nemůže narušovat rodová nařízení, pokud se rod nedopustil zrady.“
Wendel North si na nose nervózně posunul brýle. „To není tak úplně pravda, mylorde.“
Solon se ohlédl po strážných, kteří přestávali bojovat a shlukovali se poblíž. „Zpátky do práce, vy psi!“ Okamžitě ho poslechli.
„Král může nezletilému lordovi ustanovit opatrovníka, pokud nebyla učiněna nezbytná opatření,“ řekl Wendel. „A k tomu může dojít. Váš otec zanechal dva dopisy, kterými vás ve své nepřítomnosti ustanovuje lordem. Jeden dal vaší matce a druhý mně. Když jsem se doslechl, že vaše matka odešla, zkontroloval jsem svou kopii, kterou mám schovanou pod zámkem. Je pryč. Odpusťte mi, lorde Gyre.“ Správce zrudnul hanbou. „Přísahám, že jsem se toho neúčastnil. Myslel jsem, že mám jediný klíč.“
„Co na to královna řekla?“ zeptal se Solon.
Wendel zamrkal. Solon předpokládal, že to Wendel ví, ale nechce před Solonem prozradit, jak rozsáhlou síť očí a uší má. Po chvíli váhání správce řekl: „Záležitost by mohla být vyřešena snadno, ale král nenechává královnu nic rozhodnout bez toho, aby se s ním poradila. Vyrušil je, když spolu mluvily. Řekl, že si tu záležitost musí promyslet. Je mi to líto. Nevím, co to pro vás znamená.“
„Obávám se, že já ano,“ povzdechl si Solon.
„Co?“ zeptal se Logan.
„Kdo je vaším rodinným právníkem?“
„Já se zeptal první,“ odsekl Logan.
„Chlapče!“
„Hrabě Rimbold Drake,“ řekl trochu nazlobeně Logan.
„Tak to znamená, že si potřebujeme promluvit s hrabětem Drakem. Okamžitě.“
* * *
„Musím nosit boty?“ zeptal se Azoth. Neměl boty rád. Necítil v nich zem, nevěděl, jak moc je hladká, a navíc ho tlačily.
„Ne, zajdeme za hrabětem Drakem v obleku šlechtice a bosi,“ řekl Durzo.
„Vážně?“
„Ne.“
Za celou tu dobu, kdy na tržištích záviděl synům obchodníků a šlechticů, by ho nenapadlo, jak nepohodlné jejich oblečení je. Ale Durzo byl teď jeho mistr a už teď byl nespokojený s tím, jak dlouho Azothovi trvá se připravit. Proto Azoth raději zmlknul. Byl Durzovým učedníkem krátce a stále se bál, že by ho mohl zabít.
Přešli přes Vandenský most na východní břeh. Pro Azotha to bylo něco úplně nového. Nikdy se Vandenský most přejít nepokusil a nikdy nevěřil gildovním krysám, které tvrdily, že se proplížily přes strážné. Na východním břehu řeky nebyly žádné ruiny ani prázdné domy. V ulicích nežebrali chudáci. Páchlo to tu jinak, divně, cize. Azoth tu nikde necítil hnůj z dobytčích ohrad. Dokonce i žumpy tu byly jiné. Táhly se jen každou třetí ulicí a žádná z nich nebyla hlavní. Lidé tu na ulici nevyhazovali splašky a odpadky z oken, aby se tam hromadily a postupně se odplavily pryč. Tady je nosili do třetích ulic, kde je vysypávali do kamenných kanálů vedle dlážděných ulic, takže dokonce i po nich bylo bezpečné chodit. Nejvíc ho ale zneklidňovalo, že i lidé byli cítit špatně. Muži nepáchli potem a svou prací. Když prošel kolem ženy, cítil jen lehký závan parfému místo silného odéru zakrývajícího pach potu a sexu. Když se na to Azoth Blinta zeptal, wetboy jen řekl: „S tebou ještě bude spousta práce, co?“
Prošli kolem velké budovy, ze které se valila pára. Vycházeli z ní vymydlení muži a ženy s dokonalými účesy. Azoth se ani nemusel ptát. „To jsou lázně,“ řekl Blint. „Další ceuranský dovoz. Jediný rozdíl je v tom, že tady se muži a ženy koupou odděleně, samozřejmě s výjimkou Mámy K.“
Majitel Ožralý děvky přivítal Blinta jako mistra Tuliiho. Ten mu odpověděl s přízvukem a tradičním způsobem a přikázal mu, ať přistaví bryčku.
Když vyjeli na cestu, Azoth se zeptal: „Kam jedeme? Kdo je hrabě Drake?“
„Je to starý přítel, šlechtic, co si musí vydělávat na živobytí. Je to advokát.“ Když se na něj Azoth zmateně podíval, mistr Blint mu to vysvětlil. „Advokát je člověk, který dělá v hranicích práva horší věci než lumpové za jeho hranicemi. Ale je to dobrý člověk. Pomůže mi z tebe udělat něco užitečného.“
„Mistře?“ zeptal se Azoth. „Jak se má Panenka?“
„To už není tvůj problém. Už se na ni nikdy nezeptáš.“ Uběhla minuta, ulice kolem nich ubíhaly, když Durzo konečně řekl: „Je na tom špatně, ale bude žít.“
Nic víc neřekl, dokud je nevysadili u malé hraběcí usedlosti.
Hrabě Drake byl příjemný muž kolem čtyřicítky. V kapce vesty měl zastrčený cvikr a kulhal, když za nimi zavíral dveře. Pak se posadil za stůl, na kterém se do výšky kupily papíry.
„Nikdy bych si nepomyslel, že si vezmeš učedníka, Durzo. Vlastně si vzpomínám, že jsi to přísahal − a přísahal jsi dost dlouze,“ řekl hrabě.
„A stále věřím každému slovu, které jsem tehdy řekl,“ zavrčel Durzo.
„Ale, můj příteli, buď jsi příšerně mazaný, nebo nic nedává smysl.“ Hrabě Drake se usmál a Azoth poznal, že je to opravdový úsměv, bez zlomyslnosti a vypočítavosti.
Durzo se nechtěně usmál také. „Chybíš jim, Rimbolde.“
„Vážně? Už delší dobu jsem si nevšiml, že by po mně někdo střílel.“ Durzo se rozesmál a Azoth málem spadnul ze židle. Nikdy by si nepomyslel, že se wetboy dokáže smát.
„Potřebuji tvou pomoc,“ řekl Durzo.
„Vše, co mám, ti je k dispozici, Durzo.“
„Chci z toho kluka udělat někoho nového.“
„Co by sis tak představoval?“ zeptal se hrabě Drake a zvědavě si Azotha prohlížel.
„Nějakého šlechtice, spíš chudšího. Ten typ, co se zve na společenské události, ale nepřitahuje pozornost.“
„Hmm,“ zabručel hrabě Drake. „Pak tedy třetí syn barona. Bude z vyšší šlechty, ale nikdo důležitý. Nebo počkej. Východní baron. Můj druhý bratranec žije dva dny cesty za Havermere a většinu tamní země obsadil Lae’knaught, takže pokud chceš neprůstřelnou identitu, uděláme z něj Sterna.“
„To půjde.“
„Křestní jméno?“ zeptal se hrabě Drake Azotha.
„Azoth,“ řekl Azoth.
„Ne tvé pravé jméno, synu,“ opravil ho hrabě. „Tvé nové jméno.“
„Kylar,“ řekl Durzo.
Hrabě si připravil prázdný list papíru a nasadil si cvikr. „Můžeš mi to vyhláskovat? K-Y-L-E-R? K-I-L-E-R?“
Durzo ho vyhláskoval a advokát to zapsal. Hrabě se pousmál. „Stará jaeranská slovní hříčka?“
„Znáš mě,“ řekl Durzo.
„Ne, Durzo, nemyslím si, že tě někdo zná. Dost zlověstné, nemyslíš?“
„Pro život se to hodí.“
Snad posté měl Azoth pocit, že není jen obyčejné dítě, ale vyvrženec. Vypadalo to, že všude jsou tajemství, která nezná, záhady, do kterých nepronikne. Teď už to nebyl jen tlumený rozhovor s Mámou K. o něčem jménem ka’kari, politice Sa’kagé, intrikách u dvora, magii, o příšerách z Mrazu, které byly vymyšlené, ale Durzo trval na tom, že existují, a o dalších, o nichž to netvrdil, nebo zmínky o bozích a andělech, které Blint nevysvětlil, i když se ho ptal. Teď to bylo i jeho jméno. Azoth se chystal požadovat vysvětlení, ale oni už postoupili dál.
„Jak brzo to potřebuješ a jak solidní to má být?“ zeptal se hrabě.
„Solidní. Čím dřív, tím lépe.“
„Myslel jsem si to,“ řekl hrabě. „Udělám to tak dobré, že dokud sem nepřijede pravý Stern, nikdo nic nepozná. Na tobě ale samozřejmě zůstává jeden velký problém. Musíš z něj vycvičit šlechtice.“
„Ale ne, já ne.“
„Ale jistěže…“ hrabě se zarazil. Mlasknul jazykem. „Chápu.“ Narovnal si cvikr a podíval se na Azotha. „Kdy si ho mám převzít?“
„Za pár měsíců, pokud se toho dožije. Jsou věci, které ho předtím musím naučit.“ Durzo se podíval z okna. „Kdo je to?“
„Ach,“ řekl hrabě Drake. „To je mladý lord Logan Gyre. Mladík, ze kterého jednou bude skvělý vévoda.“
„Ne, ten Sethi.“
„To nevím. Nikdy dřív jsem ho neviděl. Vypadá jako poradce.“
Durzo zaklel. Chytil Azotha za ruku a prakticky ho vyvlekl ze dveří.
„Jsi připravený mě poslechnout?“ chtěl vědět Durzo.
Azoth rychle přikývl.
„Vidíš toho kluka?“
„Tomuhle říkáte kluk?“ vydechl Azoth. Mladík, kterému hrabě říkal Logan Gyre, nosil zelený plášť s černým lemováním, pevné boty z vyleštěné černé kůže, vlněnou tuniku a meč. Byl dvacet kroků od dveří a portýr ho pouštěl dovnitř. Jeho obličej působil mladě, ale podle postavy vypadal o celé roky starší než Azoth. Byl obrovský, vyšší než kdy Azoth asi bude, a silnější a mohutnější než kdokoliv, koho znal, ale nevypadal tlustý. Zatímco se Azoth v šatech cítil neohrabaně a nemotorně, Logan v nich vypadal spokojeně, sebejistě, slušely mu, vypadal jako lord. Jen při pohledu na něj si Azoth připadal jako šupák.
„Začni se s ním prát. Odlákej Sethiho, než se dostanu pryč.“
„Logane!“ vykřikla dívka v prvním poschodí.
„Serah!“ zavolal na ni Logan a podíval se nahoru.
Azoth se obrátil na mistra Blinta, ale ten už byl pryč. Nebyl čas cokoliv říct. Nezáleželo na tom, jestli tomu rozuměl, nebo ne. Mohl jen konat nebo čekat, poslechnout, nebo neposlechnout.
Portýr otevřel dveře a Azoth ustoupil za roh, pryč z dohledu. Když Logan vešel dovnitř a podíval se ke schodišti, s úsměvem na rtech, Azoth vyšel zpoza rohu.
Srazili se a Azoth padl na záda. Logan o něj málem zakopnul, když se Azoth odkulil stranou, jak ho Loganova noha zasáhla do žaludku.
„Oof!“
Logan se zachytil zábradlí. „Já se vám strašně omlouvám…“
„Ty tlustá opice!“ Azoth se vyškrábal na nohy a držel se za břicho. „Ty nablýskaný hovno ze žumpy…“ zmlkl, když si uvědomil, že všechny nadávky, co zná, by prozradily, že pochází z Doupat.
„Já nechtěl…“ omlouval se Logan.
„Co se tady děje?“ zeptala se dívka z vrcholu schodiště. Logan se na ni podíval, v obličeji provinilý výraz.
Azoth ho praštil do nosu. Loganova hlava poskočila dozadu.
„Logane!“ vykřikl Sethi.
Ale Loganova uhlazenost už byla pryč. Jeho obličej se změnil ve vášnivou, i když ne přímo zuřivou masku. Čapnul Azotha za plášť a zvedl ho ze země.
Azoth zpanikařil. Naslepo kolem sebe mlátil, ječel, jeho pěsti narážely do Loganových tváří a brady.
„Logane!“
„Nech toho!“ zakřičel Logan Azothovi do tváře. „Nech toho!“ Azoth začal bláznit a Loganova vášnivost přerostla ve vztek. Zvedl ruce, Azotha teď ve vzduchu držel jen jednou a pěst druhé mu zabořil do žaludku. Jednou, dvakrát. Vyrazil tím Azothovi vzduch z plic. Pak mu pěst jako kladivo rozplácla nos a jeho oslepily slzy a bolest.
Nakonec, uprostřed vzdáleného křiku, cítil, že se točí, a pak − krátce − letěl.
Azothova hlava narazila do tvrdého dřeva a v jasném záblesku mu zčernal svět.
14.
Logan trval na tom, že půjde nahoru a pomůže hraběnce postarat se o mladého Kylara Sterna. Připadal si ponížený a zjevně nejen kvůli tomu, že se přestal ovládat před půvabnou dcerou hraběte Sterna. Podle Solona to bylo deset velmi poučných vteřin.
Hrabě Drake a Solon zůstali sami. Hrabě ho odvedl do své pracovny. „Proč se neposadíte?“ zeptal se hrabě Solona, když si sám sedl do křesla za stolem. „Odkud jste, mistře Solone?“
Mohla to být jen zdvořilost, nebo past. Solon se rozchechtal. „To je poprvé, co mi někdo tuhle otázku položil.“ Ukázal na sebe, jako by tím říkal podívejte se na mou kůži.
„Nevidím žádné klanové kroužky nebo jizvy po jejich odstranění,“ vysvětloval hrabě.
„No, ne všichni Sethiové nosí kroužky.“
„Byl jsem přesvědčen, že tomu tak je,“ podivil se hrabě Drake.
„Co to má být? O co vám jde?“
„Jsem zvědavý, kdo opravdu jste, mistře Tofusine. Logan Gyre není jen skvělý mladý muž, kterého mám rád jako vlastního syna, náhle se také stal lordem jednoho z nejmocnějších rodů v zemi. Nikdy jsem vás neviděl ani o vás neslyšel, a najednou jste jeho poradcem? To mi přijde dosti zvláštní. Nezáleží na tom, že jste Sethi − pokud jím jste − já jsem však strávil nějaký čas na Hokkai a Tawgattu a jediní Sethiové, kteří si nepropichují tváře, jsou vyhnanci zavržení svým rodem nebo rodinou. Pokud ale jste vyhnancem, měl byste mít jizvy v místech, kde vám kroužky vytrhli, a vy žádné nemáte.“
„Vaše znalost naší kultury je pozoruhodná, není však úplná. Pocházím z rodu Tofusinů, Lovců větrů královského rodu. Můj otec zastával úřad Sho’cendi.“
„Velvyslanec rudých mágů?“
„Ano. Sho’cendi přijímá studenty z celého světa. Protože já žádný magický talent nemám, dostalo se mi vzdělání mezi obchodníky a šlechtici, kteří nejsou zrovna tolerantní. Nemít kroužky mi trochu ulehčilo život. Je za tím ještě víc, ale myslím si, že do zbytku mého příběhu vám nic není.“
„Budiž.“
„Co vás zavedlo na Seth?“ zeptal se Solon.
„Otroctví,“ řekl hrabě. „Než jsem se plně zapojil do hnutí, které tady před sedmi lety otroctví zrušilo, myslel jsem si, že by mohla fungovat zlatá střední cesta. Odplul jsem na Hokkai, abych se podíval, jestli se u vás nemůžu naučit něco, čím bych život otroků zlepšil.“
S ohledem na jeho malý dům − který byl velmi malý i na šlechtice, dokonce i pro tak nízkého jako hrabě − se Solon dovtípil, že hrabě Drake není jedním z těch otrokářů, co cítili vinu kvůli nově nabytému bohatství. Musel to být opravdový idealista.
„Na Sethu je to úplně jiné,“ souhlasil Solon. „Všechno tam změnil Rok radosti.“
„Ano, pokoušel jsem se to zavést i tady, dokonce se mi podařilo navrhnout zákon, ale Sa’kagé jeho schválení zmařila. Místo toho, aby byl každý otrok po sedmi letech propuštěn, měli být otroci propouštěni po sedmi letech od jejich pořízení. Sa’kagé prohlašovala, že je to jednodušší, protože by bylo absurdní kupovat si ‚šestiletého‘ otroka a vlastnit ho pouze měsíc nebo týden. V praxi to samozřejmě znamenalo, že lidé ze Sa’kagé si ponechali obchodní záznamy, a zatímco u vás je sedmý rok plný oslav a každý otrok je osvobozen, u nás roky ubíhaly a otroci žádnou svobodu nedostali. Otroci zůstávali otroky po celý život. Bili je, bičovali, posílali je do Vražedných her a jejich děti končily na dětských farmách.“
„Slyšel jsem, že to byla obzvláště hrozná místa,“ řekl Solon.
„Zřídila je Sa’kagé, tvrdili, že na těch místech budou napravovat děti prostitutek. Otroci, pravda, ale napravení. Znělo to dobře, ale přineslo nám to místa jako Dům milosrdenství. Omlouvám se, neměl jsem s tím začínat. Byly to temné časy. Vrátí se ten chlapec někdy dolů?“
„Možná bychom měli začít,“ navrhl Solon. „Myslím, že tohle nepočká, a podle toho, jak se Logan díval na vaši dceru, by to mohlo chvíli trvat.“
Hrabě se zasmál. „Teď mě zkoušíte?“
„Ví o tom vévoda Gyre?“
„Ano. On a já jsme přátelé. Regnovi se protiví vměšovat se do Loganových flirtů vzhledem k okolnostem, které vedly k jeho vlastnímu sňatku.“
„O tom nic nevím. Mohl byste mě poučit?“ zajímal se Solon.
„Tohle mi nepřísluší. Kromě toho Logan a Serah z toho vyrostou. V čem spočívá váš problém?“
„Catrinna Gyrová.“
„Opatrně,“ varoval ho hrabě.
„Dal vám vévoda dopisy s prohlášením, že se jeho syn po dobu jeho nepřítomnosti stává lordem Gyrem?“
„Mluvil o nich, ale odjel dost narychlo. Řekl, že je donese jeho správce.“
„Lady Gyrová je ukradla a zničila. Pak šla za královnou.“
„Šla za kým?“ Hrabě byl ohromen.
„Je to nezvyklé?“
„Ty dvě se vůbec nemají v lásce. Co se stalo?“ zeptal se hrabě Drake.
„Lady Gyrová také požádala, aby se stala Loganovou opatrovnicí. Král je zaslechl. Vložil se do toho a řekl, že to uváží. Co to pro nás znamená?“
Hrabě si sundal cvikr a zmáčkl si kořen nosu. „Znamená to, že pokud bude jednat rychle, může Loganovi určit opatrovníka.“
„Catrinna Gyrová bude mít tak nízké postavení?“ zeptal se Solon.
Hrabě Drake si povzdechl. „Král může podle zákona na Loganovo místo dosadil, koho bude chtít, pokud je s ním spřízněn, což znamená skoro všechny šlechtice. A jakmile opatrovníka ustanoví, ani Regnus nebude moct jeho rozhodnutí anulovat. Catrinna právě králi naservírovala rod Gyrů.“
„Ale vy jste advokát vévody Gyra − a on vám své přání řekl. To nic neznamená?“ zeptal se Solon.
„Pokud by králi záleželo na pravdě, tak ano. A proto budu potřebovat, pokud chceme Gyry zachránit, pergamen rodiny Gyrů a vévodovu Velkou pečeť a někoho, kdo je ochoten padělat státní listinu. Královský soud zasedá za hodinu a půl. Hádám, že tohle bude prvním bodem jeho programu. Nemáme moc času.“
Solon si odkašlal a vyndal roli silného papíru a velkou pečeť.
Hrabě Drake se usmál a chňapl po pergamenu. „Myslím, že se mi najednou začínáte líbit, mistře Tofusine.“
„Wendel North mi pomohl se slovy,“ řekl Solon. „Myslím, že podpis a pečeť nechám na vás.“
Hrabě Drake prohledal stůl, našel dopis od vévody a položil ho na horní okraj příkazu o opatrovnictví. Rychlým a jistým tahem bezchybně napodobil vévodův podpis. Hrabě Drake provinile vzhlédl a řekl: „Říkejme tomu dědictví promarněného mládí.“
Solon ukápnul na pergamen pečetní vosk. „Pak díkybohu za vaše promarněné mládí.“
* * *
„Příště se musíš víc hýbat,“ řekl Blint, když se Azoth prosténal zpátky k vědomí.
„Nemyslím, že se ještě někdy pohnu. Mám pocit, jako by mi hlavou praštili o zeď.“
Blint se v krátké době už podruhé zasmál. Seděl na okraji Azothovy postele. „Vedl sis dobře. Oni si myslí, že ses cítil trapně, když tě srazil na zem před dcerou hraběte, a usoudili, že to byla jen neškodná dětská strkanice. Mladý lord Gyre se stydí, že tě praštil − podle všeho je to vážně jen přátelský obr, který nikdy neztrácí sebekontrolu. Skutečnost, že jsi proti němu jen čtvrtinový a že tím Serah rozčílil, ti také pomohly. Na všechny to dost zapůsobilo.“
„Zapůsobilo? Byla to pitomost.“
„V jejich světě má boj pravidla, takže souboj pro ně znamená riskovat znemožnění a bolest, v nejhorším případě i tvář, když si zlomíš nos nebo když náhodou přijdeš k jizvě. Neznamená to smrt a zabíjení. V jejich světě se můžeš s někým poprat a pak se stát jeho přítelem. Vlastně to budeš na Logana hrát tak, aby se tvým přítelem stal, protože z muže jako on se může stát tvůj velký přítel nebo strašný nepřítel. Rozumíš tomu, Kylarel Už brzy spolu zapracujeme na tvé nové identitě.“
„Ano, pane. Pane, proč jste nechtěl, aby vás mistr Tofusin viděl? To proto jste mě nechal poprat se s Loganem, že ano? Měl jsem odvést pozornost?“
„Solon Tofusin je magus. Většina magi − mágů mužského pohlaví − nepozná, jestli máš Talent, když se na tebe podívá. Na druhou stranou většina magae − mágů ženského pohlaví − to dokáže. Jsou způsoby, jak to před jejich pohledem skrýt, ty tě naučím později, ale teď jsem na ně neměl čas a nechtělo se mi kvůli útěku vyběhnout do patra a vyskakovat z okna.“
Azotha to zmátlo. „Ale on se nechová jako mág.“
„A jak tohle víš?“ zajímal se Durzo.
„No…“ Azoth si nemyslel, že by Durza vysvětlení, že Solon nevypadá jako mág z pověstí, příliš potěšilo.
„Pravdou je,“ řekl Durzo, „že Solon Loganovi a ani nikomu jinému neřekl, že je mág, a ty to také nikomu nepovíš. Když znáš něčí tajemství, máš nad ním moc. Jeho tajemství je jeho slabinou. Každý má slabinu, bez ohledu na…“ Hlas mistra Blinta se vytratil do prázdna, v očích měl najednou vzdálený pohled, bez života. Vstal a beze slova odešel.
Zmatený Azoth zavřel oči. Přemýšlel o svém novém mistrovi. Přemýšlel o gildě. Zajímalo ho, jestli si Ja’laliel koupil své hodnocení. Chtěl vědět, co dělá Jarl. A ze všeho nejvíc chtěl vědět, co dělá Panenka.
* * *
„Hej-ho, Azo.“
„Hej-ho, Jay-Oh,“ odpověděl Azoth. I když ta slova vyslovil stejně rázně jako vždy, Azoth cítil, že něco v něm zemřelo. Tohle měla být jedna z jeho posledních vycházek, kterou dostal jako Azoth. Brzy se stane Kylarem. Bude jinak chodit, jinak mluvit. Už nebude navštěvovat svou starou čtvrť v Doupatech. Ale teď viděl, že Azothův svět už umírá, že se s Jarlem už nikdy nespojí. Nemělo to nic společného se lžemi, které bude Kylar říkat, nebo s Krysou. Bylo to teď jiné. A vždycky bude.
Azoth a Jarl si ve společenské místnosti v domě Mámy K. dlouho prohlíželi jeden druhého. Byla skoro půlnoc a gildovní krysy z domu brzy vyženou. Ve společenské místnosti byly vítány celý den, ale spát tu mohly jen v zimě a jen když dodržovaly pravidla − neprat se, nekrást, nechodit nikam mimo společenskou místnost a kuchyň a neotravovat dospělé, kteří dům navštěvovali. Když některá krysa pravidla porušila, Máma K. vyloučila gildu na celou zimu z domu. Obvykle to byl pro provinilce rozsudek smrti, protože gilda bude muset kvůli teplu spát v kanálech a zabije ho za to.
Přesto bylo místo neustále plné lidí. Byl tu krb a podlaha pokrytá měkkými pokrývkami, na kterých mohli spát. Ty pokrývky kdysi bývaly čisté, ale teď je zašpinila nemytá těla. Navzdory vzniklé škodě se na ně Máma K. nikdy nezlobila − a každých pár měsíců se objevily nové přikrývky. Byly tam pevné židle, na kterých směly gildovní krysy sedět, hračky, panenky a hromádky her, které mohly hrát. Někdy jim Máma K. dokonce nosila pohoštění. Tady si gildovní krysy hrály, vychloubaly se a svobodně se bavily s každým, kdo tu byl, dokonce i s dětmi mimo jejich gildu. Bylo to jediné místo, kde se mohly chovat jako děti. Bylo to jediné bezpečné místo, jaké znaly.
Když se vrátil, vypadalo to tu jinak. Co dřív považoval za přepychové místo, teď bylo jen prostou místností, s obyčejným nábytkem a jednoduchými hračkami, protože gildovní krysy by všechno lepší zničily. Všechno by ušpinily a jemné věci i rozbily, ne ze zlomyslnosti, ale z pouhé neznalosti. To místo bylo stejné, změnil se Azoth. Azoth − nebo Kylar, ať to byl kdokoliv − se podivoval nad zápachem gildovních krys. To se navzájem necítí? To se nestydí, a nebo to byl jen on, kdo se styděl za to, čím byl?
Jako po každé lekci čtení u Mámy K. hledal Jarla. Ale teď, když si stáli tváří v tvář, ani jeden nevěděl, co říct.
„Potřebuji tvou pomoc,“ řekl konečně Azoth. Neexistoval způsob, jak zamaskovat, co chtěl. Nepřišel navštívit přítele. Přišel sem kvůli práci.
„Moji pomoc?“
„Potřebuji zjistit, co se stalo s Panenkou. Kde je? A potřebuji zjistit, co se stalo s gildou.“
„Hádám, že jsi to ještě neslyšel.“
„Ne.“ Gildy už nebyly součástí jeho života. Nic nebylo tak, jak by mělo být.
„Tvůj mistr tě bije?“ zeptal se Jarl a díval se na Azothův monokl.
„Přišel jsem k tomu ve rvačce. On mě bije, ale ne jako…“ Azoth se odmlčel.
„Ne jako Krysa?“
„Jak se má?“ snažil se mlžit Azoth.
„Proč mi to neřekneš ty? To ty jsi ho zabil.“
Azoth otevřel ústa, ale uviděl dvě mrňata ve vstupní hale Mámy K. a zarazil se.
„Blint tě přiměl zabít Krysu, aby si ověřil, že to dokážeš, že jo?“ zeptal se Jarl tlumeným hlasem.
„Ne. Zbláznil ses?“ V hlavě mohl slyšet ozvěnu hlasu mistra Blinta z výcviku: „Slova utíkají. Slova vždycky uniknou.“
Jarlovy oči se naplnily bolestí a dlouho nic neříkal. „Neměl bych vyzvídat, Azothe. Omlouvám se. Měl bych ti jen poděkovat. Krysa… on se mnou zacházel hrozně. Celou dobu v tom mám zmatek. Nenáviděl jsem ho, ale někdy… když Krysa zmizel a já tě viděl odcházet s Blintem…“ Jarl rychle zamrkal a uhnul pohledem. „Někdy jsem nenáviděl tebe. Nechal jsi mě samotného. Ale to není správné. Neudělal jsi nic špatného. Jen Krysa… a já.“
Azoth nevěděl, co říct.
Jarl znovu zuřivě zamrkal. „Sklapni, Jarle. Sklapni.“ Pěstí si z očí vytřel slzy. „Co potřebuješ?“
Azoth by měl něco říct, věděl to. Nějaké ujištění, které mu mohl dát, ale nevěděl, co by to mělo být. Jarl byl jeho přítel − byl jeho přítel, ne? − ale změnil se. Azoth se změnil. Teď by měl být Kylar, ale místo toho byl jen podvodník rozkročený mezi dvěma světy, kterých se snažil držet, zatímco ho trhaly vedví. Ať už za sebou potopa jménem Krysa zanechala Azothovi cokoliv, jedna věc byla jistá. Mezi ním a Jarlem se otevřela propast, a Azoth se k ní bál jen přiblížit, nerozuměl tomu, nechápal proč, kromě toho, že se kvůli tomu cítil špinavý a vystrašený. Jarl ho nechal, ať ty zdi strhne zodpovězením jedné prosté otázky − prosté otázky, na kterou byla prostá odpověď, byl to problém, který mohli vyřešit.
„Panenka,“ řekl Azoth. Cítil úlevu, když se odtáhl od svého bývalého přítele, a vinu, že cítí úlevu.
„Och,“ řekl Jarl. „Ty víš, že je…?“
„Je už v pořádku?“
„Je naživu. Nevím ale, jestli to zvládne. Dělají si z ní legraci. Bez tebe poblíž už není taková jako dřív. Dělím se s ní o své jídlo, ale gilda se rozpadá. Věci se nevyvíjí dobře. Nemáme dost jídla.“
Gilda, ne naše gilda. Azoth nehnul brvou, odmítal ukázat, jak moc ho to bolí. Nemělo by to bolet. To on chtěl pryč, to on odešel, přesto v sobě potom cítil prázdnotu.
Budeš sám. Budeš jiný. Navždy.
„Ja’laliel je prakticky mrtvý, ukázalo se, že Krysa ukradl peníze na jeho hodnocení. A teď kvůli Ohnivcům ztratili nábřeží a další se přibližují.“
„Oni?“
Jarl zkřivil tvář. „Jestli to musíš vědět, tak z Černého draka mě vyhodili. Vyhodili nás všechny. Nestojí prý o buzeranty a krysomilce, říkali.“
„Ty nemáš gildu?“ zděsil se Azoth. To byla katastrofa. Gildovní krysa bez gildy byla pro všechny snadná kořist. Bylo překvapující, že Jarl přežívá, i když ho vyloučili z gildy, že má jídlo, o které dělil s Panenkou. Bylo to neuvěřitelné, a navíc se choval tak skromně.
„Několik z nás se na chvíli dalo dohromady. Říkají nám Buzeranti. Rád bych se přidal ke Dvěma pěstím na severní straně. Šušká se, že brzo převezmou tržiště v Durdunu,“ řekl Jarl.
To byl Jarl. Vždycky měl plán.
„Jsou ochotní vzít i Panenku?“
Odpovědělo mu provinilé ticho.
„Ptal jsem se. Udělal jsem to, Azothe. Ale oni ji prostě nechtějí. Kdybys…“ Jarl otevřel pusu, aby toho řekl ještě víc, pak ji ale zavřel.
„Nenechám tě, aby ses musel zeptat, Jarle. Hledal jsem tě, abych ti to vrátil.“ Azoth si nadzvedl tuniku a odepnul opasek plný mincí. Podal ho Jarlovi.
„Azothe, ten − ten je dvakrát tak těžký než předtím.“
„Já se o Panenku postarám, dej mi pár týdnů. Dokážeš ji tak dlouho chránit?“
Jarlovy oči se naplnily slzami a Azoth se bál, že jeho taky. Teď si říkali Jarl a Azoth, ne Jay-Oh a Azo.
Azoth řekl: „Chytám se Mámě K. říct, jak jsi chytrý, a zjistit, jestli by pro tebe neměla práci. Víš, kdyby ti to nevyšlo s těmi Dvěma pěstmi.“
„Ty to pro mě uděláš?“
„Jistě, Jay-Oh.“
„Azo?“ zeptal se Jarl.
„Jo?“
Jarl zaváhal, polkl. „Jen si přeji…“
„Já taky, Jarle. Já taky.“
15.
Cenou za neposlušnost je smrt. Ta slova Azothovi běžela hlavou každý den, když plánoval tu svou neposlušnost.
Azothův trénink byl krutě náročný, ale ne krutý. V gildách vás Pěst mohl zbít, a když si nedal pozor, doživotně vás zmrzačit. Mistr Blint chyby nikdy nedělal. Azotha Blint zranil vždycky jen tak moc, jak chtěl. A většinou si to zasloužil.
Ale co za to? Azoth dostával dvě jídla denně. Mohl toho sníst, kolik chtěl, a Blint mu při každodenních bolestivých trénincích pomáhal vypracovat si svaly.
Ze začátku to byly samé kletby a výprask. Azoth nedělal nic správně. Ale kletby byly jen vzduch a výprask pomíjivá bolest. Blint by Azotha nikdy nezmrzačil, a kdyby se ho rozhodl zabít, Azoth by nemohl udělat nic, čím by mu v tom zabránil.
Nikdy se pocitu bezpečí nepřiblížil víc.
V průběhu týdnů si uvědomil, že se mu trénink líbí. Zápasy, otupené cvičební zbraně, překážkový běh, dokonce i bylinkářství. Lekce čtení s Mámou K. byly těžké. Ale co? Dvě frustrující hodiny denně neznamenaly nic. Azoth měl dobrý život.
V průběhu měsíce si uvědomil, že má talent. Nebylo to příliš zjevné, a kdyby neustále nesledoval náladu a reakce mistra Blinta, nikdy by si toho nevšiml, ale teď i později u něj vídal letmý výraz překvapení, když si nějakou novou dovednost osvojil mnohem rychleji, než by mistr Blint čekal.
To ho povzbudilo, aby dřel ještě tvrději, doufal, že ten výraz neuvidí jen jednou týdně, ale jednou denně. Máma K. ho zase nutila luštit čmáranice delší, než si kdy dokázal představit. Měla zvláštní úsměv a znala správná slova, která stačilo vyslovit, aby to při hodinách čtení zabralo. Slova mají moc, řekla mu. Slova jsou jako druhý meč pro muže, který s nimi umí dobře zacházet. A on je bude potřebovat, pokud má svět uvěřit, že je Kylar Stern. Máma K. s ním pracovala na jeho nové identitě, kladla mu otázky, které by mu mohli položit jiní šlechtici, pomáhala mu vymýšlet neškodné historky o tom, jaké to je vyrůstat ve východní Cenarii, a učila ho základům etikety. Řekla mu, že hrabě Drake ho naučí zbytek, až jednou bude bydlet u Drakeů. Až projde u Drakeů dveřmi, řekla mu, bude už napořád Kylarem. Blint ho bude cvičit ve svém úkrytu na východním břehu. Máma K. se s ním bude potkávat tamtéž v jednom ze svých domů. Do Doupat se vrátí jen tehdy, když bude doprovázet Blinta při jeho zakázkách.
Azoth kvůli ní pracoval tvrdě a bez stěžování, jen jednou, když ho znechutila jeho vlastní hloupost, hodil knihou přes pokoj. Mámu K. to zrovna nepotěšilo a celý příští týden mu ze studia dělala peklo, než jí přinesl květiny, které ukradl. Pak mu odpustila.
Dával Jarlovi spoustu peněz, aby se postaral o Panenku, ale Jarl jí je nemohl prostě dát, protože by jí je mohl někdo ukrást. Ale nejhorší na tom bylo, že zůstala sama. Němá a s ošklivě pořezanou tváří si přátele už nikdy nezíská.
Cenou za neposlušnost je smrt, říkal mistr Blint. A zakázal mu znovu vidět Panenku. Už nikdy.
Máma K. Azothovi řekla, že mistr Blint si ho časem možná oblíbí a začne mu věřit, ale teď by měla být jeho slova pro Azotha zákonem. To Azothovi dávalo naději − než si ujasnil, že myslí zákony ulice, které byly neměnné a všemocné, a ne ubohé zákony královské. To bylo nepříjemné, protože Azoth musel Panenku ještě jednou vidět.
Když se mu ta příležitost náhodou naskytla, nebyl to z jeho strany žádný podvod. Mistr Blint měl práci, takže Azotha prostě zanechal jeho vlastním plánům. Byl tu sice seznam věcí, které musel udělat, ale Azoth věděl, že když si pospíší, stihne všechnu práci a ještě mu zůstane pár volných hodin, než bude muset zajít za Mámou K. kvůli lekci čtení.
Okamžitě se vrhl do práce. Utřel prach v sále zbraní, po žebříku se vyšplhal k horním policím se zbraněmi a vybavením, na které nedosáhl. Zkontroloval a očistil dřevěné cvičné zbraně. Naolejoval a vyčistil zbraně mistra Blinta, ty, které nedávno použil. Jiný olej vetřel do kožených terčů a figurín, na které ho mistr Blint nutil před hodinou útočit. Zkontroloval švy na jedné, do níž mistr Blint kopl, a když našel pár prasklých, znovu je sešil. S jehlou mu to moc nešlo, ale tady mistr Blint toleroval i ne zcela dokonalou práci − jinde ne. Zametl podlahu a jako vždy smetí nevyhodil na ulici, ale uložil do malého koše. Mistr Blint nechtěl, aby úkryt opouštěl. Nikdy, pokud mu to výslovně nedovolí.
Uvědomil si, že jednu Blintovu dýku cídí už podruhé. Byla to dlouhá úzká dýka s malým zlatým filigránem. Náhodou nebo kvůli stáří bylo zlato v rýhách slabé a poškrábané, takže se krev usazovala v každé úzké škvíře ve filigránu − Blint tuhle dýku použil nedávno a musel spěchat, když ji zastrkával do pochvy. Azoth věděl, že musí použít špičku jiné dýky, aby krev vyškrábnul.
Dýku by správně měl namočit ve vodě a pak pořádně vydrhnout, ale byl to jeho poslední úkol. Zbývaly ještě tři hodiny, než se měl dostavit k Mámě K. Pokud by i potom musel pracovat na svých úkolech, nebyla by to jeho chyba. Jen nesměl odejít.
„Co se stane, když nic neděláš?“ zeptal se ho Blint. „Nic. Má to svou cenu a pojí se s tím obrovská svoboda, chlapče. Zapamatuj si to.“ Mistr Blint mluvil o promýšlení si dalšího tahu proti mrtvole, když situace vypadá nebezpečně, ale Azoth až teď pocítil váhu těch slov.
Jestli něco udělám, co nejhoršího se může stát? Mistr Blint mě zabije. To by bylo hodně špatné. Byla by ale dost velká náhoda potkat ho. Na rozdíl od ostatních wetboyů, kteří strávili v Doupatech celý život, mistr Blint bral zakázky jen od lidí, co si mohli dovolit mu zaplatit. To obvykle znamenalo šlechtu. To vždycky znamenalo východní břeh. Takže by měl být na opačné straně města než Azoth.
Co opravdu nejhoršího se může stát, když nebude dělat nic? Panenka zemře.
S úšklebkem odložil dýku.
Najít Panenku se snadno řeklo, ale hůř udělalo. Gilda Černý drak přestala existovat. Prostě zmizela. Kylar zašel na její území, jen aby zjistil, že ji pohltily gildy Rudá ruka, Ohnivec a Rezavý nůž. Stará znamení Černého draka na budovách a akvaduktech už bledla. Vzal si pár dýk, ale nemusel je použít. Jednou ho zastavili Ohnivci, ale jeden výrostek patřil k jeho ještěrkám. Kluk řekl ostatním pár slov, zrovna když se chystali Azotha okrást, a oni mu uvolnili cestu. Ještěrka mu ale neřekl jediné slovo.
Přes jejich staré území prošel snad tucetkrát, ale Panenku nikdy nenašel. Jednou si myslel, že zahlédl Corbina Fishilla, o kterém vždycky tušil, že je důležitý, ale teprve teď věděl − mistr Blint mu to řekl − že je jedním z Devítky. Ale všechny gildovní krysy, které viděl, si udržovaly odstup.
Docházel mu čas, když si Azoth konečně vzpomněl na staré pekařství. Panenka tam byla, sama. Seděla k němu zády a on se na okamžik zarazil, bál se ji na sebe upozornit. Pak se otočila.
Krysův sadismus byl stále patrný. Měsíc na zhojení jejích zranění nestačil. Uběhlo právě tolik času, aby viděl, jak její tvář musela vypadat několik posledních týdnů a jak bude vypadat po zbytek života. Krysa ji nejdřív musel zbít, prostě ji tloukl, dokud nerezignovala nebo neomdlela. Pak si na ni vzal nůž.
Jeden hluboký řez se táhnul od levého oka ke koutku rtů. Byl sešitý tucty drobných stehů, ale výsledná jizva bude zvedat koutek Panenčiných úst do nepřirozeného věčného úsměvu. Druhá tvář nesla řez ve tvaru širokého X, které odpovídalo menšímu X přes její rty. Jídlo, úsměv, zamračení − každý pohyb jejích úst musel být utrpením. Jedno její oko bylo stále nateklé a Azoth si nebyl jistý, jestli na ně ještě někdy uvidí. Zbytek zranění vypadal, že by se mohla úplně uzdravit. Škrábanec na čele, světle žlutý, jak čerň ustupovala, kruh kolem druhého oka a nos, který jí museli znovu srovnat, protože Azoth si byl jistý, že jí ho Krysa zlomil.
Její obličej byl a bude svědectvím krutosti. Krysa chtěl, aby každý, kdo se na Panenku podívá, věděl, že se jí to nestalo náhodou. Chtěl, aby každý poznal, že to bylo úmyslné. V tu chvíli si Azoth přál, aby Krysova smrt byla ještě strašlivější.
Pak jako by se čas znovu rozběhl. Zíral na Panenku, zíral na obličej své kamarádky s neskrývanou hrůzou. Její oči byly plné překvapení a náhlé naděje, přetékaly slzami. Zakryla si obličej a odvrátila se, tiše plakala, její drobná ramínka se otřásala.
Posadil se vedle ní. „Přišel jsem hned, jak to šlo. Mám teď mistra a tím, že jsem tady, porušuji jeho zákaz, ale já tě tu nemohl nechat. Muselo to být zlé, co?“ Začala popotahovat.
Mohl si jen představovat jména, jaká jí museli dát. Někdy chtěl všechny v Doupatech zabít. Jak si mohli dělat z Panenky legraci? Jak jí mohli ubližovat? Byl zázrak, že to přežila. Zázrak a Jarl. Jarl pro ni musel nejméně tucetkrát riskovat život.
Azoth se naklonil a přitáhl si ji blíž. Otočila se a přitiskla se k němu, jako by její slzy mohly vše zlé odplavit pryč. Držel se jí a plakal.
Čas běžel. Azoth měl pocit, jako by ho vymačkali do sucha. Nebyl si jistý, jak dlouho ji držel, věděl však, že to bylo příliš dlouho. „Mám pro tebe dobré zprávy,“ řekl jí.
Podívala se na něj velkýma hnědýma očima.
„Pojď se mnou.“
Panenka ho následovala ven z Doupat, přes Vandenský most až k hraběti Drakeovi. Oči se jí rozšířily, když si to zamířil k hraběcímu domu, a pak ještě víc, když Azothovi starý portýr otevřel dveře a pustil je dovnitř.
Hrabě Drake byl ve své kanceláři. Vstal a uvedl je, nějak na sobě nedal znát překvapení, jak ošklivě Panenčin obličej vypadá. Byl lepší člověk než Azoth.
„Řekl ti Azoth, proč jsi tady, mladá dámo?“ zeptal se hrabě. To jméno si vybral schválně, to Azoth věděl. Panenka byla součástí Azothova života − nebude ale součástí Kylarova. Nikdy se nedozví jeho nové jméno.
Panenka nesměle zavrtěla hlavou, tiskla se k Azothovi.
„Našli jsme ti rodinu, Panenko,“ řekl hrabě Drake. „Chtějí, abys k nim přišla a stala se jejich dcerou. Postarají se o tebe. Už nikdy nebudeš muset spát na ulici. Slouží v domě tady na východním břehu. Zpátky do Doupat se nikdy nevrátíš, pokud nebudeš chtít.“
Samozřejmě to všechno bylo trochu komplikovanější. Hrabě Drake tu rodinu znal delší dobu. Už k sobě vzali i jiné děti otroků, ale nemohli si dovolit živit další. Takže Azoth přísahal, že ji bude podporovat ze své mzdy, která byla dost štědrá a o které mu mistr Blint řekl, že poroste, čím víc mu bude užitečný. Hrabě Drake nebyl nadšený, že bude mít před mistrem Blintem tajemství, když mu ale Azoth vysvětlil, co se stalo, uvolil se pomoci.
Panenka se tiskla k Azothovi, buď nerozuměla, nebo nevěřila tomu, co hrabě právě řekl.
Hrabě Drake vstal. „No, jsem si jistý, že je tu něco, co bys jí rád řekl, a já musím připravit kočár, mohli byste mě tedy omluvit?“ Nechal je o samotě a Panenka se na Azotha podívala obviňujícíma očima.
„Nikdy jsi nebyla hloupá,“ řekl.
Stiskla mu ruku, pevně.
„Můj mistr mi nařídil, že se s tebou už nesmím vídat. Dnes je to naposled, co se setkáváme.“ Škubla mu rukou, ve tváři vzdorný výraz. „Ano, už nikdy,“ potvrdil. „Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle, ale on mě zabije, jestli zjistí, jak moc jsem se mu vzepřel. Je mi to líto. Prosím, nezlob se na mě.“
Znovu se rozplakala a nebylo nic, co by pro ni mohl udělat.
„Já musím odejít. On se může kdykoliv vrátit. Je mi to líto.“ Odtrhl od ní pohled a odcházel ke dveřím.
„Neopouštěj mě.“
Hlas ho bodl do páteře jako ledové kopí. Nevěřícně se otočil. Byl to hlas malého děvčete, přesně takový, jaký by čekal, kdyby nevěděl, že je Panenka němá.
„Prosím,“ řekla Panenka. Byl to půvabný hlas, vůbec se nehodilo, aby vycházel z té potlučené masky, kterou jí Krysa zanechal.
Azothovy oči se znovu zaplnily slzami, když se rozběhl ke dveřím…
A narazil přímo do někoho vysokého, hubeného a tak tvrdého, jako by ho vytesali z kamene. Azoth padl na zadek a s hrůzou vzhlédl.
Obličej mistra Blinta byl rudý vzteky. „Jak ses opovážil?“ křičel. „Po tom všem, co jsem pro tebe udělal, se mi vzpíráš? Právě jsem zabil jednoho z Devítky, a co jsi udělal ty? Dvě hodiny se procházíš lovištěm, takže každý ví, že tam Blintův učedník byl. Můžeš mě o všechno připravit!“
Zvedl Azotha ze země, jako by byl pouhé kotě, a udeřil ho. Azothova tunika se v Blintově ruce přetrhla, když ho síla úderu znovu srazila k zemi. Ale Blint k němu přišel a tentokrát na Azothovu bradu dopadla sevřená pěst.
Azothův obličej narazil na podlahu hraběcího domu, a chlapec proto Panenku téměř neviděl, když se vyřítila na Blinta. Obrovský černý meč opustil pochvu.
„Jí neubližuj!“ vykřikl Azoth. Jako šílenec se na Blinta vrhl a chytil čepel Odplaty, ale Blint byl jako živelná pohroma. Ani nezpomalil, když sebral Panenku a vystrčil ji do haly. Zamknul dveře, znovu je odemkl a pak znovu rychle zamkl. Obrátil se zpátky k Azothovi, ale ať už mu chtěl říct cokoliv, neudělal to. Obrovský černý meč stále vězel v Azothových dlaních, zařízlý až do kosti. Teď už ale nebyl černý. Čepel modře zářila.
Žhnoucí modrý oheň obklopoval Azothovy ruce, mráz ho pálil v pořezaných prstech, šířil se čepelí…
„Ne, takhle ne! Je moje!“ zaječel Blint. Odhodil meč stranou, jako by to byla zmije, pryč od nich obou. Pokud měl předtím v očích hněv, teď se změnil v absolutní šílenou zuřivost. Azoth první ránu ani neviděl. Dokonce ani nevěděl, jak skončil na podlaze. Něco vlhkého a lepkavého mu zakrylo výhled.
Pak svět zmizel v opakovaných těžkých úderech, v explozích světla a bolesti, ostrém česnekovém dechu mistra Blinta a nakonec slyšel jen vzdálený křik a bušení na dveře, které jako by se víc a víc vzdalovalo.
16.
Durzo zíral do pěnícího tmavého piva, jako by tam mohl najít odpovědi. Nebyly tam a on se musel rozhodnout. Kolem něj v nevěstinci vřelo obvyklé nucené veselí, ale žádný muž ani žena ho neobtěžovali. Možná to bylo Odplatou, která bez pochvy ležela na stole před ním. Možná na to stačil jen výraz v jeho tváři.
Jí neubližuj! křičel Azoth. Jako by Durzo mohl zabít sedmiletou dívku. Za jaké monstrum mě ten kluk považuje? Pak si vzpomněl, jak z chlapce málem vytloukl duši, jak ho zbil do bezvědomí, než hrabě Drake vylomil dveře a odtáhl ho pryč. Málem za to hraběte Drakea zabil, tak moc zuřil. Hrabě na Blinta vrhl takový pohled − zatracený hrabě Drake a jeho zatracené svatouškovské oči.
Žhnoucí modř. Zatraceně. Zatracená magie. V tom modrém záblesku Odplaty viděl umírat své naděje. Naděje umírala od chvíle, kdy Vonda zemřela, ale ta modř, to byly dveře, které se zavíraly navěky. Znamenalo to, že Azoth byl hoden, zatímco Durzo ne, že dlouhá léta služby nic neznamenala. Chlapec mu bral to, co ho činilo výjimečným. Co by zůstalo pro Durzo Blinta?
Popel. Popel a krev, nic víc.
Najednou to vypadalo, že se mu Odplata vysmívá. Odplata? Dávat lidem to, co si zaslouží? Jestli tohle opravdu dělá, tak bych si tu proklatou čepel měl prohnat hrdlem.
Naposled se tak přiblížil šílenství, když Vonda zemřela, před čtyřmi měsíci a šesti dny. Povzdechl si, zavířil pivem ve sklenici, ale nenapil se. Na to bude dost času později. Později, až se rozhodne, bude drink potřebovat. Bude jich potřebovat dvanáct, ať se rozhodne jakkoliv.
S Vondou toho vypil hodně. Její sestru to dohánělo k šílenství. Mámu K. samozřejmě doháněl k šílenství celý jejich vztah. Zakázala Durzovi vídat se se svou nevinnou mladší sestrou. Zakázala Vondě vídat se s wetboyem. Máma K., v mnoha ohledech tak chytrá, vlastně udržovala jejich vztah víc než cokoliv jiného. Obklopená snadno dostupnými těly, ať už za to zaplatila, nebo ne, začala Gwinveřina malá sestra intrikovat. Chtěl vědět, jestli ztrátu panenství nepředstírala.
Předstírala. Zklamalo ho to, ale nedal to na sobě znát. Bylo to pokrytecké a ona kromě toho měla spoustu jiných tajemství. I když se k němu Vonda nechovala vždy dobře, alespoň se ho nebála. Nemyslel si, že by ho znala dost, aby se ho bála. Vypadalo to, že klouže po hladině života, zatímco ostatní se potápěli do vody ze stok. Durzo jí nerozuměl a tím ho fascinovala.
Když jejich aférka začala, měl ji udržet v tajnosti. Dokázal by to, Gwinveřin rozvrh znal dostatečně dobře, aby to před ní mohl tajit celé roky. I kdyby to Gwinvere zjistila, Durzo věděl, jak vše utajit. Ale to se nestalo. Vonda jí to řekla. Jak Durzo Vondu znal, pravděpodobně jí to oznámila hned. Na první pohled to vypadalo trochu bezcitně, ale Vonda nevěděla, co dělá.
„Skonči to, Durzo,“ řekla mu Gwinvere docela klidným tónem. „Ona tě zničí. Miluji svoji sestru, ale ona bude tvou zkázou.“ Byla to jen slova. Slova, to byl vždycky Gwinveřin způsob. Se vší její mocí ji rozčilovalo, že nedokáže řídit životy těch, u kterých by to opravdu chtěla.
Samozřejmě měla pravdu. Možná ne tak, jak zamýšlela, ale měla pravdu. Gwinvere mu vždycky rozuměla lépe než kdokoliv jiný a on rozuměl jí. Byli jako zrcadlové obrazy. Gwinvere Kirena by se k němu perfektně hodila − kdyby mohl milovat to, co viděl v zrcadle.
Proč na to myslím? Je to jen stará záležitost. Už to skončilo. Bylo tu rozhodnutí, které musel udělat − ušetřit chlapce a doufat, nebo ho hned zabít?
Naděje. Správně. Naděje je lež, kterou si namlouváme o budoucnosti. Doufal i předtím. Odvážil se snít o jiném životě, když ale nadešel čas…
„Vypadáš zamyšleně, Gaelane Plameni hvězd,“ řekl ladešianský bard, nečekal na pozvání a posadil se naproti Durzovi.
„Přemýšlím, koho zabít. Nazvi mě tak ještě jednou a poskočíš na vrchol seznamu, Aristarchu.“
Bard se usmál se sebevědomím muže, který dobře ví, jaké má dokonale bílé zuby, které ještě zvýrazní jeho pohledný obličej. Při Andělech noci.
„Byli jsme strašně zvědaví, co se tady za posledních pár měsíců stalo.“
„Ty a Společnost můžete klidně odtáhnout do pekel,“ zavrčel Durzo.
„Myslím, že ti pozornost svědčí, Durzo Blinte. Jestli nás chceš mrtvé, tak jsme mrtví. Nebo jsi opravdu tak svázán kodexem odvety? Ve Společnosti o tom často diskutujeme.“
„Pořád bojujete s tou samou otázkou, co? To nemáte na práci nic lepšího? Mluvit, mluvit, mluvit. Proč jednou neuděláte něco užitečného?“
„Snažíme se, Durzo. Vlastně právě proto jsem tady. Chci ti pomoci.“
„Jak milé.“
„Ty jsi to ztratil, že ano?“ řekl Aristarchos. „Ztratil jsi to, nebo tě to opustilo? Opravdu si kameny dokáží vybírat své pány?“
Durzo si uvědomil, že znovu přetáčí nůž mezi prsty. Nebyla to Ladešianova urážka − budiž mu přičteno k dobru, že přitom ani nemrkl − jen tím zaměstnával ruce. Nic to nebylo. Nechal toho. „Právě proto se nikdy nespřátelím s nikým z vás, Aristarchu. Nevím, jestli se váš malý kroužek zajímá o mě, nebo jen o moji moc. Jednou jsem se skoro nechal přesvědčit, abych se podělil o své tajemství, ale pak jsem si uvědomil, že o co se podělím s jedním z vás, o to se podělím se všemi. Takže mi řekni, proč bych měl svým nepřátelům vydat takovou moc?“
„Tímhle jsme se stali?“ zeptal se Aristarchos. „Nepřáteli? Tak proč nás nevymažeš z povrchu zemského? Pro takový úkol jsi výjimečně vybavený.“
„Já nezabíjím bezdůvodně. Strach pro mě není dostatečnou motivací. Může to být nad tvé chápání, ale já dokážu vládnout mocí, aniž bych ji použil.“
Aristarchos se podrbal na tváři. „Pak jsi lepším mužem, než se mnozí báli. Teď chápu, proč jsi byl vybrán.“ Aristarchos vstal. „Věz tohle, Durzo Blinte. Jsem daleko od domova a nemám prostředky, jaké bych si přál, ale když mě zavoláš, pomohu ti, jak jen budu moct. A vědomí, že si tuto nabídku promyslíš, je pro mě dostačující. Přeji dobrý den.“
Muž odešel z nevěstince, usmíval se a mrkal na nevěstky, které vypadaly zklamané, že přichází o zákazníka. Durzo věděl, že svůj šarm nosí jako masku.
Masky se mění, ale herci zůstávají stejní. Durzo žil mezi nejhorším lidským odpadem příliš dlouho, viděl špínu v každém srdci. Věděl, že tam je, v tom se nemýlil. Špína a temnota byla i v srdci Rimbolda Drakea. Ale on se temnotou neřídil, že ne? Ne. Tenhle herec − ten jediný − se změnil.
Strach pro mě není dostatečnou motivací, řekl − zatímco plánoval vraždu dítěte. Co jsem to za monstrum?
Byl v pasti. V opravdové pasti a byl z toho zoufalý. Právě zabil Corbina Fishilla. Jeho smrt byla schválena Shingou a zbytkem Devítky. Corbin vedl gildy, jako by byli v Khalidoru, štval gildu proti gildě, pobízel je k vzájemné otevřené válce a nedělal vůbec nic, aby omezil brutalitu uvnitř gild. Khalidořané takové věci dělali, protože věřili, že z toho přirozeně vzejdou ti nejsilnější. Ale Sa’kagé chtěla lidi, ne monstra.
Co hůř, byly tu náznaky, že Corbin dokonce pro Khalidor pracoval. To bylo neomluvitelné. Ne vzít práci, ale vzít práci bez vědomí Devítky. Loajalita byla u Sa’kagé na prvním místě.
Zabití bylo schválené a oprávněné. To však neznamenalo, že to Corbinovi přátelé přijmou. Durzo zabil členy Devítky už dřív, ale vždycky si dával zvlášť záležet, aby zamaskoval, čí práce to byla. A teď se Azoth celé hodiny potloukal v jeho lovišti, krátce před tím, než práci odvedl, a dlouho potom. Dost lidí vědělo nebo si domyslelo, že vzal Azotha do učení, a určitě si je dokáží spojit. Byla to špinavá, krvavá práce, řeknou. Možná Durzo Blint začíná dělat chyby.
Být nejlepší z něj udělalo terč. Když ukáže slabost, každý druhořadý wetboy ve městě si pomyslí, že by si mohl polepšit. Azoth to samozřejmě nemohl vědět. Stále nevěděl spoustu věcí. Ale ve světle modré záře Odplaty Durzo spatřil svou smrt. Když nechá chlapce žít, Durzo zemře. Dříve nebo později.
A bylo to tady. Božská ekonomika. Aby jeden žil, musí druhý zemřít.
Durzo Blint se rozhodl a začal pít.
* * *
„Mistr Blint se na mě nepřišel podívat.“
„Ne,“ řekla Máma K.
„Jsou to čtyři dny. Říkala jste, že už se nezlobí,“ řekl Azoth a zatínal při tom pěsti. Myslel si, že si dlaně pořezal, ale ony byly v pořádku. Spousta dalších míst na těle ho však bolela, takže se mu to jen nezdálo, že ho předtím zbil, ale jeho ruce byly v pořádku.
„Tři dny. A nezlobí se. Tohle vypij.“
„Ne. Už žádné další svinstvo nechci. Je mi potom ještě hůř.“ Těch slov litoval hned, jak je vyslovil. Obočí Mámy K. poskočilo a její oči ochladly. I když byl zachumlaný v teplých pokrývkách v posteli pro hosty v jejím domě, nic ho nemohlo zahřát, když na něj upřela ten ledový pohled.
„Chlapče, povím ti příběh. Slyšel jsi někdy o Hadu z Haranu?“
Azoth zavrtěl hlavou.
„Ten had měl sedm hlav, když jsi mu ale jednu usekl, na jejím místě vyrostly další dvě.“
„Vážně? Opravdu něco takového existuje?“
„Ne. V Haranu tomu říkají Had z Ladeše. Je vymyšlený.“
„Tak proč mi o něm vyprávíte?“ nechápal Azoth.
„To jsi opravdu tak hloupý?“ Když jí neodpověděl, pokračovala: „Když mě to necháš dokončit, poznáš, že ten příběh je podobenství. Podobenství jsou lži plynoucí z příběhů.“
„Proč?“ Upoutaný na lůžko začínal být Azoth dost nevrlý.
„Proč někdo říká lži? Protože jsou užitečné. Teď vypij svoji medicínu a sklapni,“ nakázala Máma K.
Azoth poznal, že to přehnal, a tak se dál neptal. Vypil hustou tekutinu chutnající po mentolu a anýzu.
„Právě teď má Sa’kagé vlastního Hada z Haranu, Azothe… Kylare. Znáš Corbina Fishilla?“
Azoth přikývl. Corbin byl pohledný, impozantní muž, který občas přišel, aby si promluvil s Ja’lalielem.
„Corbin byl jedním z Devítky. Zodpovídal za dětské gildy.“
„Cože?“ Azoth téměř vypískl. On by neměl vědět, že byl Corbin tak důležitý, zvlášť když byl až tak důležitý.
„Durzo ho před třemi dny zabil. Když zavřeli dětské farmy, Sa’kagé dostala příležitost doslova si vybudovat svou vlastní armádu. Ale Corbin dovoloval nebo podporoval gildovní války, které málem vyhladily děti otroků. A byl to špion. Sa’kagé se domnívala, že pracoval pro Ceurany, ale teď si myslí, že dostával peníze z Khalidoru. Khalidořané ho vypláceli v ceuranském zlatě, pravděpodobně pro případ, že by byl odhalen, a také proto, aby nemohl své peníze hned utrácet a upoutat tak na sebe pozornost.
Teď je Corbin po smrti, jeho záležitosti byly přezkoumány a naneštěstí se nepodařilo získat jasné odpovědi. Jestli byl Khalidořan, tak byl mnohem nebezpečnější, než jsme se domnívali, a Sa’kagé ho měla raději chytit a mučit, abychom měli jistotu. Tehdy si ale mysleli, že je důležitější předvést názorně, co se stane těm, kdo budou špatně spravovat záležitosti Sa’kagé. Problém je teď mnohem větší.
Nemyslíme si, že by byl Corbin na svém postu dostatečně dlouho, aby mohl mezi gildami vypěstovat náklonnost ke Khalidoru − pouličním krysám je jedno, odkud pochází jejich jídlo − ale skutečnost, že Khalidor pracoval na převzetí gild, nám napovídá, že plánují dlouhodobě.“
„Jak víte, že nebyl jen někým, koho mohli do Sa’kagé dostat nejsnáze?“
Máma K. se usmála. „To nevíme. Khalidor právě potlačuje nějaké povstání a nevypadá to pro ně dobře. Ale Bohokrál si vysloužil pověst muže, který dokáže naplánovat vítězství, a já se domnívám, že za pár let chce táhnout na jih. Když však bude chtít, aby Cenarie padla, musí se tak stát s minimálním úsilím. Kdyby kontroloval Sa’kagé, převzetí města by bylo snadné. Naším problémem je, že když získal tak vysoce postaveného muže jako Corbin, můžou tu být tucty dalších. Kdykoliv se můžou objevit další hadí hlavy. Každý, komu důvěřujeme, může pracovat pro Khalidor.“
„Proč je to váš problém?“ zeptal se Azoth.
„Je to můj problém, protože také patřím k Devítce, Kylare. Já jsem Paní potěšení.“
Azothova ústa zformovala malé O. Kdysi byla Sa’kagé jen něco nebezpečného, obrovského a vzdáleného. Musel připustit, že to sedí − každý věděl, že Máma K. bývala prostitutka a je bohatá − ale nikdy o tom nepřemýšlel. Být Paní potěšení znamenalo, že Máma K. kontroluje všechny prostitutky v Cenarii. Každý, kdo pracoval v obchodě s potěšením, se jí bezpodmínečně zodpovídal.
Usmála se. „Kromě toho, že mé dívky mají dosti… aktivní povinnosti, mají také nastražené uši. Ohromilo by tě, jak upovídaní můžou být muži před někým, o kom si myslí, že je tupá děvka. Stojím v čele zvědů Sa’kagé. Musím vědět, co Khalidor chystá. Když to nevím já, neví to ani Sa’kagé, a když to nevíme my, království může padnout. Věř mi, že Garotha Ursuula za krále nechceme.“
„Proč mi to všechno říkáte?“ nechápal Azoth. „Nejsem nikdo.“
„Azoth nebyl nikdo. Ty se staneš Kylarem Sternem,“ řekla. „A já si myslím, že jsi chytřejší, než kdy Durzo uzná. Říkám ti to, protože tě potřebujeme mít na své straně. Azoth byl hloupý, když se ten den toulal venku, a to mohlo tebe i Durza stát život. Kdybys ale věděl, co se stalo, nikdy bys tam nešel. Udělal jsi chybu, ale Durzo tě neměl zbít jen proto, že jsi projevil iniciativu. Ve skutečnosti jsem si jistá, že toho výprasku lituje, přestože se ti nikdy neomluví. Nejsi jen učedník, Kylare. Potřebujeme v tobě spojence. Jsi na to připravený?“
Azoth − Kylar − pomalu přikývl. „Co chcete, abych udělal?“