Epilog
64.
Solon se pokoušel sešplhat ze sochy. Král Logan Verdroekan byl jeden z nejranějších králů Cenarie, možná jen mytický, a Solon si nemohl vzpomenout, co dokázal. Muselo to však být něco hrdinského, když po něm Regnus Gyre pojmenoval svého syna. A musel to být někdo významný i proto, že dostal tak velkou sochu, která vzdorně pozvedávala meč. Solon si ho nevybral kvůli jeho významu, prostě jen chtěl, aby ho viděl každý meister v zahradě. A každý meister, který v okruhu pěti set kroků použil viry, zemřel v těch několika vteřinách, kdy zvedl Curoch.
Curoch ležel na dlažbě pod ním. Feir ho popadl a zabalil do pokrývky. Křičel na Solona, ale Solon nedokázal vydat ani hlásku. Stále měl pocit, jako by byl v ohni. Každá žilka v jeho těle ho tak strašně brněla, že téměř necítil Verdroekanův kamenný meč pod svými prsty. Solon seděl na rameni mrtvého krále a přidržoval se kamenného meče, aby udržel rovnováhu. Curoch pozvedl úplně stejně jako socha, když uvolnil jeho magii. Posunul ruce, nohy se mu třásly a najednou spadl.
Feir jej nedokázal úplně zachytit, ztlumil však jeho pád.
„Nedokážu chodit,“ zachrčel Solon. Jeho mozek žhnul, jeho pohled zářil všemi barvami duhy, vlasy jako by mu hořely. „Bylo to úžasné, Feire. Tak malá věc, a co všechno dokáže…“
Feir ho chytil a přehodil si ho přes rameno, jak by možná menší muž zvedl dítě. Něco řekl, ale Solon mu nerozuměl. Zopakoval to.
„Dostal jsem jich padesát. Zůstalo jich asi deset,“ řekl Solon. „Jeden na východním mostě.“ Snažil si vzpomenout na to, co mu řekl Dorian. Něco důležitého. Něco, co Feir neměl slyšet.
Nenech Feira zemřít. Je důležitější než meč.
„Musím tě tu na chvíli odložit,“ řekl Feir. „Neboj se. Nenechám tě tady.“
Vojáci Khalidoru se v odporných odstínech zelené a modré vyrojili z východní brány. Solon si ani nepamatoval, jak se dostali ze zahrady. To, co spatřil, ho rozesmálo. Feir používal Curoch jako meč.
Sledovat Feira s mečem bylo víc než úžasné, bylo to privilegium. Feir byl vždycky přirozený, neskutečně rychlý a neuvěřitelně silný, s pohyby dokonalými jako tanečník. V odstínech zelené, modré a rudé Feir porazil vojáky. Nedošlo k žádné protahované hře s meči. Každý voják měl příležitost jen jednou máchnout mečem, minul nebo byl odražen a pak zemřel.
Feir zaklel, ale když se Solon pokusil zjistit, kam se dívá, barvy okolo na něj byly příliš silné. Velký muž ho zvedl, přehodil si ho znovu přes rameno a dal se do běhu. Solon pod Feirovýma nohama zahlédl prkna mostu.
„Pevně se drž,“ řekl Feir.
O pár vteřin později se Solon přidržoval opasku na Feirových širokých zádech. Feir uskočil do strany, jeho mohutná ramena se pohnula. S nohama trčícíma před Feirem a hlavou vzadu Solon zahlédl jen rychlý záblesk Curochu. Feir se otočil − doprava, protože Solona nerozhoupal − znovu pozvedl Curoch a pak se ještě jednou rozběhl plnou rychlostí vpřed. Solon za nimi na mostě zahlédl ležet tři těla. Ten chlap právě zabil tři muže, zatímco držel Solona na ramenou. Neskutečné.
„Dorian mi řekl, že naše naděje spočívá ve vodě, ale ne ve skoku,“ ozval se Feir. „Hledej lano!“
Solon zvedl hlavu, jako by mohl nějak pomoct, když poskakoval na Feirových zádech. Lano neviděl, zahlédl však za nimi meistera vyvolávajícího kouli čarodějného ohně. Pokusil se zakřičet, ale nedokázal popadnout dech.
„Zatracený Dorian!“ vykřikl Feir. „Jaké podělané lano?“
„Dolů!“ zasípal Solon.
Díky reflexům mistra čepele se Feir přikrčil téměř okamžitě. Čarodějný oheň zaprskal nad jejich hlavami a narazil do tuctu khalidorských vojáků střežících bránu před nimi. Solon se natáhl na zem, málem ho omráčil o jednu velkou plamenici, která bránila most.
Starý čaroděj − soudě podle hustoty jeho virů ho Solon odhadoval na vürdmeistera − znovu sáhl do své magie. Feir chytil Solona za límec a odhodil ho za plamenici. Tím pohybem Feir poslal Solona do bezpečí, ale sám se odkryl. Tentokrát to nebyl čarodějný oheň, ale něco jiného, co Solon nikdy dřív neviděl. Zuřící rudý paprsek ani tak neletěl, jako se spíš jen mihnul vzduchem směrem k Feirovi. Ten vyvolal magický štít a přikrčil se.
Štít jen taktak odklonil paprsek − znovu mezi vojáky, kteří se běželi zapojit do boje − ale síla jeho magie roztříštila Feirův štít a odhodila ho stranou jako hadrovou panenku. Curoch mu vylétl z dlaně.
Solon sebral sílu, o které ani netušil, že ji ještě má, chytil Feira a přitáhl si ho k sobě do stínů za plamenící.
Dva meisteři se připojili k vürdmeisterovi a za nimi přibíhali vojáci. Brána na vzdálenějším konci mostu se otevřela a skrz proudili další vojáci.
Feir se posadil a podíval se na Curoch, který ležel obnažený jen dvacet stop od nich. „Můžu ho použít,“ řekl. „Můžu ho zachránit.“
„Ne!“ varoval ho Solon. „Zabije tě to.“
Vojáci a meisteři se zastavili, přeskupili se a teď pomalu a obezřetně postupovali vpřed.
„Na tom nezáleží, Solone. Nesmíme dovolit, aby si ho vzali.“
„Nebudeš žít ani tak dlouho, abys ho použil, Feire. I kdyby ses rozhodl vyměnit svůj život za pouhou vteřinu jeho moci, tak to nezvládneš.“
„Ale on je přímo před námi!“
„A tam zůstane,“ řekl Solon a naklonil se přes okraj mostu.
Uviděl černé hedvábné lano upoutané někde pod nimi. Jen se tam napínalo ve větru. Feira však víc než lano zajímal dlouhý pád.
„Hej, je to proroctví, ne? Mělo by to vyjít,“ řekl Solon. Kéž by se svět konečně přestal žlutě blýskat.
„Nikdy to nevyjde přesně tak, jak Dorian tvrdí!“
„Kdyby ti řekl, že budeme muset udělat tohle, šel bys do toho?“
„Ani náhodou. A přestaň na mě tak vychytrale pokyvovat. Toho si užiji dost od Doriana.“ Feir se podíval na blížící se vojáky a meistery. „Dobře. Ty první.“
On chce jít pro Curoch. Hloupý hrdina.
„Nemůžu,“ řekl Solon. „Nejsem dost silný, abych se udržel na laně. Když půjdu sám, tak to nepřežiju.“
Feir vstal. „Jen mě nech zkusit…“ Natáhl se svým Talentem a zachytil meč. Nad jeho magií se okamžitě zviditelnily ruce z virů a začaly po ní šplhat k nim. Solon je shodil švihnutím své vlastní magie.
Před Solonovýma očima vybuchly drobné hvězdičky. „Nedělej to. Nedělej to, prosím.“
„Nech mě, ať se na tobě svezu, Feire.“ Solon neměl čas na vysvětlování. Meisteři se blížili.
„Jsem blázen a ty jsi tlusťoch,“ povzdechl si Feir. Chytil Solona a vysadil si ho na ramena.
„A taky na tvé magii. Mám plán. A nejsem tlusťoch.“
Přestože se v bezpečí o plánech vždycky hádali, Feir věděl, že v bitvě musí okamžitě poslechnout. Rychle se otevřel a Solon se napojil na Feirův Talent. Přichytil se k Feirovým zádům magickými pouty. Pak si rychle připravil pět magických vln. Stále to bolelo, ale méně, než kdyby použil svůj vlastní Talent.
„Teď,“ řekl. „Skoč.“
Feir se přehoupl přes okraj mostu. Lano bylo v perfektní pozici − ne díky větru nebo síle proroctví, ale díky Solonovi, který ho magicky přitáhl. Feir se lana zachytil a Solon aktivoval zbývající vlny.
V bocích plamenic vytrhl díry a vzduch uvnitř se najednou stlačil, takže olej z nádob vytryskl na most. Poslední vlna spustila jiskru doprostřed olejové louže.
Ozvalo se uspokojivé zahučení. Řeka se najednou oranžově a bíle rozzářila a přes padající mágy se převalila vlna horka.
Pak se věci daly do pohybu tak rychle, že to nestačil sledovat. Feir se oběma rukama a nohou zachytil lana. Okamžitě se zhoupnul dolů a do strany. Solon ho při náhlé změně směru chytil kolem ramen a pevně Feira stiskl. Kdyby ho k němu nepoutala magická pouta, spadl by dolů jako kámen. Lano upevněné mezi dvěma konci, před chvílí ještě napjaté, se uprostřed mostu prohnulo. Protože Feir a Solon se ke středu mostu ještě nedostali, sjeli po něm dobrých patnáct kroků hlavou napřed. Pak se lano na straně u hradu přetrhlo.
Solon sledoval světlo, které vybuchlo nad nimi, vzdáleně si uvědomoval, že se hrozivou rychlostí řítí do řeky. Most zaplavily plameny, šlehaly vysoko do noci. Nebo to možná byl výbuch bolesti v jeho hlavě. Pak narazili na něco studeného a tvrdého.
Nadechl se. Nebylo to dobré načasování. Studená tvrdá věc se změnila ve studenou mokrou věc. Klesli pod vodu. Když se Feir dostal na hladinu, Solon se rozkašlal a pomyslel si, že buď je ten chlap pekelně dobrý plavec, nebo je něco vytáhlo ven.
Feir klečel na mělčině a svíral si ruce. Ze svého místa na jeho zádech Solon viděl, že si Feir o lano dlaně pořezal až do masa. Viděl i kost.
„Ach, jste na tom o dost líp, než jsem čekal,“ ozval se Dorianův hlas, když je oba magicky vytáhnul z řeky. „Přestaňte se tam dole šplouchat, vy dva. Musíme se pohnout, jestli se máme do Khalidoru dostat včas.“
„Šplouchat?“ zeptal se Solon a byl rád, že v sobě našel dost síly, aby se urazil.
„Do Khalidoru?“ nechápal Feir.
„No, právě tam na mě čeká nevěsta. Nemůžu se dočkat, až zjistím, kdo to je. Myslím, že Curoch si tam cestu najde sám.“
Feir zaklel, ale Solon − se zlomenou paží, zarudlým pohledem a všemi dalšími zraněními − se jen rozesmál.
65.
Ať už se dostali pod oblouky meče, nebo se příliš přiblížili ke svištícím nohám a míhajícím se pěstem, muži padali k zemi jako obilí při letní bouři. Kylarovi, který měl pro boj vždycky nadání, najednou bitva dávala smysl. Chaos se rozvinul v překrásně složitý, propletený a logický vzor.
Z pohledu do něčí tváře dokázal okamžitě uhodnout, co chystá − zablokovat výpad zprava, počkat, nadechnout se, seknout. Muž zemřel a dopadl dostatečně daleko, aby nebránil Kylarovým pohybům. Další − uskočit vpravo, kotoul, úder pěstí do nosu. Otočka, koleno, hrdlo. Zablokovat úder, vrátit ho. Bodnout.
Bitva rozdělená údery jednotlivých komor jeho srdce měla rytmus, melodii. Ani jeden zvuk z ní nevybočoval. Tenor řinčící oceli proložený basem pěstí a nohou narážejících do masa − měkké na tvrdé, tvrdé na měkké − a baryton kleteb přerušovaný staccatem trhající se zbroje.
Kylarův Talent zpíval a on byl jeho virtuózem. Bojoval jako šílenec, jako posedlý tanečník. Čas se nikdy nezpomalil, ale Kylarovi došlo, že jeho tělo reaguje na podněty, které si sám neuvědomoval − otočky, odražené údery, jichž si jeho mozek ani nevšiml. Utočil s úžasnou rychlostí a elegancí anděla smrti, Nočního anděla.
Horalé se ho usilovně snažili udolat početní převahou. Jejich meče protínaly vzduch palec od Kylarova ucha, půl palce od jeho žaludku, čtvrt palce od jeho stehna. Uhnul před každým úderem, okraje kruhu se stále přibližovaly, až těla těch, které zabil, padala dopředu místo dozadu a tlačila se blíž k němu.
Zastrčil Odplatu do pochvy, chytil ruku svírající meč, který mířil na jeho břicho, a strhl hubeného horala napříč kruhem, aby na druhé straně probodl svého druha. Natáhl ruku s nožem za vlastní záda a odrazil úder mečem, zatímco si druhý nůž našel oční důlek.
Vyrazila proti němu dvě kopí a on padl na podlahu, chytil je a hodil zpátky. Když každé probodlo jedno tělo, vyšvihl se na nohy a kopnutím dalšímu horalovi rozdrtil obličej.
Situace však byla beznadějná. V kleci ježících se zbraní a svíjejících se, umírajících mužů bude brzy v pasti.
S kočičí lehkostí vyskočil na záda muže, který umíral u jeho kolen, a přehoupl se přes rameno jednoho z probodnutých kopiníků.
Když letěl vzduchem, vylétla proti němu koule čarodějného ohně o velikosti pěsti. Zasáhla plášť a rozcupovala ho na kusy. Dopadl na nohy a skrčil se pod seknutím meče. Jeho plášť hořel zeleným plamenem. Kylar si plášť strhl, když proskakoval mezi dvěma kopími.
Jakmile se postavil na nohy, chytil okraj pláště a omotal ho kolem jednoho z útočníků. Horal zaječel, když se zelený oheň rozšířil po jeho kůži, kde vzplanul divokou modří.
Další koule čarodějného ohně zasyčela vzduchem a Kylar skočil za jeden ze sloupů podpírajících vysoký strop.
Zbývali ještě dva meisteři. Kylar zabil nebo vyřadil víc než polovinu Khalidořanů, ale ostatní teď hráli na jistotu.
„Ke kapitánovi! Uvolněte výhled meisterům!“ křičel Roth. Muži se hnali ke kapitánovi, aby vytvořili klín mezi Kylarem a Rothem. Ten se stáhl k trůnu, odkud vše sledoval.
Ale Kylar nemarnil čas, když se v bezpečí za sloupem postavil. Uvědomoval si, že pokud má mít proti Rothovi šanci, musí zabít čaroděje. Oba sledovali prostor mezi sloupy, odkud by Kylar mohl vyběhnout.
Rozpustil ka’kari v dlani a podržel si pocit těch magických prstů, když ho donutil stéct na meč. Zdálo se, že ka’kari vycítilo jeho tíseň, a okamžitě ocel pokrylo. Ka’kari i ocel zablikaly a zneviditelnily se.
Kylar vyskočil zpoza sloupu a prsty se na něj hned vrhly. Seknul v širokém oblouku a cítil, jak se kroutí a mizí. Chytil jednu z dlouhých tapiserií pokrývajících stěny trůnního sálu a hnal se zpátky ke sloupu, nestihl to však dřív, než z mágových prstů vytryskl čarodějný oheň.
Kdyby měl čas si to promyslet, Kylar by se ho nepokoušel zablokovat mečem − bylo šílenství pokoušet se odrazit magii − byla to však automatická reakce. Plochou čepele zasáhl kouli zeleného ohně. Místo aby oheň vybuchl, čepel ho nasála.
Kylar oběhl sloup s tapiserií v jedné ruce a mečem, teď už viditelným, protože v něm praskal zelený oheň, v druhé. Se vší silou svého Talentu skočil.
Letěl do středu trůnního sálu a pak se tapiserie setkala se sloupem, čímž změnila jeho dráhu a strhla ho nad schodiště.
Druhý čaroděj musel vyvolat další čarodějný oheň, který Kylar neviděl, protože tapiserie povolila a přetrhla se dřív, než se jí Kylar mohl pustit. Dopadl mezi křídly schodiště s osmi stopami hořící tapiserie v rukou. Mrštil ji proti horalům a seknul po čaroději, který zaklínal necelé dva kroky od něj.
Odťal vršek čarodějovy hlavy, odhalil mozek. Muž se otočil, ale jeho rty vyvolávání dokončily. Tlusté černé výhonky, které se kroutily pod jeho kůží, groteskně naběhly jako napnuté svaly a osvobodily se z čarodějových paží, prodíraly z těla ven.
Energie se valila z umírajícího čaroděje a on zavrávoral, snažil se najít Kylara. Kylar skočil za něj. Nakopl čaroděje tak silně, že ho zvedl ze země a on dopadl mezi horaly.
Vlající černé výhonky se do mužů zaťaly, vysávaly je jako chamtivé ruce a prokousávaly se skrz ně se zvuky pily řezající klády.
Když černé výhonky vojáky trhaly, Kylar spíš ucítil, než uviděl bílé světlo, které se zhmotnilo za ním. Otočil se včas, aby spatřil homunkula, jak se na něj řítí. Podlétl pod zoufalým sekem a zabořil drápy do Kylarovy hrudi.
Ten právě uskakoval stranou, když ucítil náraz a uviděl, jak se vzduch zčeřil. Přímo před ním se vydula realita. Vzduch se prohnul, pronásledoval ho, i když běžel. Pak se realita protrhla. Kylar se odkulil až ke zdi, málem ho do tváře zasáhla další koule čarodějného ohně.
Pekelný wyrm se jen kousek od něj prodíral ven. Zmítal se, vztekal, trháním rozšiřoval otvor a zahákl se hrozivými spáry o dva sloupy. Kylar si strhnul homunkula z hrudi a mrštil ho do tváře jednomu vojákovi.
Když se pekelný wyrm znovu natáhl, Kylar vyskočil přímo vzhůru. Mihuli podobná tlama ho minula, chňapla po ječícím horalovi a stáhla ho s sebou do pekla. Než Kylar dopadl zpátky na zem, pekelný wyrm byl i s vojákem pryč.
Kylar se otočil a skočil k vrcholu schodiště, byl však příliš pomalý. Už když se odrážel od země, viděl, jak se k němu řítí záblesk světla. Nebyl čas vytáhnout vrhací nůž. Kylar po posledním čaroději mrštil meč.
Magická šipka ho zasáhla do levého ramene. Zatímco setrvačnost skoku ho nesla dopředu a nahoru, náraz ho roztočil a odmrštil dozadu. Dopadl na mramorovou podlahu pod trůnem, cítil, že mu povolilo levé koleno.
Jeho oči se dlouho odmítaly zaostřit. Mrkal a mrkal, než z nich konečně dostal krev. Zahlédl Odplatu zabořenou až po jílec do hrudi čaroděje deset kroků od něj, s čepelí zčernalou ka’kari.
Uvědomil si, že mrtvého čaroděje vidí mezi něčíma rozkročenýma nohama. Jeho oči sledovaly nohy až k obličeji. Roth.
„Vstaň,“ rozkázal Roth. Vrazil mu meč do břicha.
Kylar nevydal ani hlásku, když mu otočil mečem v ledvinách. Pak horké železo vytáhl ven. Něco Kylara vyzvedlo na nohy.
Bolest byla jako mrak, který všechno zamlžil. Zmatený Kylar se podíval na mrtvé čaroděje. Kdo mě zvedl?
„Všichni potomci Bohokrále Ursuula mají čarodějné nadání,“ řekl Roth. „To jsi nevěděl?“
Kylar se na Rotha nechápavě podíval. Roth má Talent? Neviditelné ruce ho pustily a on se zhroutil, když zatížil zmrzačenou levou nohu. Znovu narazil na mramorovou podlahu.
„Vstaň!“ zopakoval Roth. Bodnul Kylara do třísel a zanadával. Kylarovi spadla hlava na zem, zatímco Roth neartikulovaně ječel. Zvuk Rothova hlasu se změnil v pouhý šepot v porovnání s burácivým řevem bolesti.
Další nával bolesti projel jeho žaludkem, když ho Roth znovu bodl. Pak musel Kylara opět zvednout, protože cítil, jak mu hlava sklouzla do strany. Pokud předtím cítil bolest, teď zažíval agonii.
Každou část jeho těla jako by pálili ohněm, polili alkoholem a nacpali solí. Víčka mu lemovalo rozbité sklo. Jeho zrakové nervy žvýkaly drobné zoubky. A za očima byl každý vaz, šlacha, sval i orgán nasáklý zoufalstvím. Křičel.
Ale myslelo mu to pořád jasně.
Kylar zamrkal. Stál před Rothem a byl při vědomí. Při vědomí a ochromený. Když se zhroutil na mramorovou podlahu, musel dopadnout na koleno, protože ho měl zlomené. Vnitřně krvácel − z útrob mu do břicha unikala pomalá smrt, žaludeční kyselina mu spalovala vnitřnosti, z ledviny prýštila tmavá krev. Jeho levé rameno vypadalo, jako by ho políbilo obří kladivo.
„Tak snadno nezemřeš,“ vyhrožoval Roth. „Nedovolím ti to. Ne po tom, co jsi udělal. Podívej se, co jsi udělal! Můj otec bude zuřit.“
Bylo to tady. Kylar umíral. Mohl by se zapřít o zdravou nohu, neměl však žádnou zbraň. Jeho meč a ka’kari ležely deset kroků daleko − klidně mohly být na opačné straně oceánu. Žádné zbraně, a Roth se − dokonce i teď − opatrně držel z dosahu jeho rukou. Kylar neměl u opasku ani obyčejný nůž.
„Jsi připravený zemřít?“ řekl Roth, oči mu zlomyslně plály.
Kylar zíral na pravou ruku. Přes všechno bití, sekání a bodání do jeho těla byly prsty zdravé, v dokonalém pořádku, zhojené. Nebyla to ta ruka, kterou si minulou noc pořezal o okno? „Jsem připravený,“ řekl a sám sebe tím překvapil.
„Ničeho nelituješ?“ zeptal se Roth.
Kylar se na Rotha podíval a pochopil. Kylar měl ve své duši dost temnoty, aby chápal zlé lidi. Roth se ho pokoušel mučit. Chtěl ho zabít, když bude myslet na všechny věci, které nedokončil. Roth si chtěl užít jeho zoufalství. „Dobrá smrt je snadná,“ řekl Kylar. „Potřebuješ k ní jen trochu odvahy. Já nedokážu dobře žít. Co je v porovnání s tím smrt?“
„To brzy zjistíš,“ vyprskl Roth.
Kylar se ušklíbl a pak se zasmál, když Rotha zachvátil vztek.
„Zabít Logana byla větší zábava,“ řekl Roth a zarazil meč do Kylarovy hrudi.
Logan! Ta myšlenka Kylara ranila víc než meč v Rothově ruce. Kylar nebyl žádný svatoušek. Smrt byla pro něj spíš nečekaná než nespravedlivá. Ale Logan nikdy nikomu nechtěl ublížit. Nebylo správné, že Roth Logana zabil. Nebylo to fér. Nebylo to spravedlivé.
Kylar zíral na ocel, která mu probodla hruď. Chytil Rotha za ruku a přitáhl se, přitáhl se po meči, nabodl se až po jílec. Roth vytřeštil oči.
„Jsem Noční anděl,“ řekl Kylar, lapal po dechu kvůli probodnuté plíci. „Tohle je spravedlnost. Tohle je za Logana.“
Ozvalo se cinknutí a něco kovového se kutálelo po mramoru. Ka’kari vyskočilo do Kylarovy dlaně…
A Roth ho chytil. V očích mu triumfálně zaplálo. Zasmál se.
Ale Kylar chytil Rotha za ramena a podíval se mu přímo do očí. „Jsem Noční anděl,“ zopakoval Kylar. „Tohle je spravedlnost. Tohle je za Logana.“ Zvedl pravou ruku.
Roth vypadal zmateně. Pak se podíval na svou levou ruku. Ka’kari zkapalnělo a proteklo mu mezi prsty. Pokusil se ho zachytit, stejně jako se pokoušel zachytit na dřevěných prknech v opravně člunů, nic však nenahmátl. Ka’kari dopadlo na Kylarovu dlaň a zformovalo se v dlouhou pěstní dýku.
Kylar zarazil Rothovi pěst do hrudi.
Roth sklopil zrak, jeho nevíra přerostla ve zděšení, když Kylar dýku vytáhnul, a pak se jeho zděšení změnilo ve strach, když mu srdce pumpovalo krev přímo do plic.
Roth pronikavě zavřeštěl, odmítal svou vlastní smrtelnost.
Kylar prince pustil a chtěl od něj poodstoupit, ale nohy ho neposlouchaly. Koleno se mu podlomilo a on se zhroutil na zem spolu s khalidorským princem.
Roth a Kylar leželi naproti sobě na mramorové podlaze pod trůnem, zírali jeden na druhého, umírali. Oběma se začaly nekontrolovatelně třást údy. Oba ztěžka dýchali, každý nádech byl obtížnější než ten předchozí. Rothovy oči přetékaly strachem, panikou tak intenzivní, že ho ochromila. Zdálo se, že už dávno nevidí Kylara ležícího jen pár palců od něj. Jeho pohled byl nepřítomný a naplněný nejhlubší hrůzou.
Kylar byl spokojený. Noční anděl rozdával smrt − a dostal i svůj vlastní díl. Nebylo to příjemné, ale bylo to spravedlivé. Tenhle trest si zasloužil. Pozoroval Rotha, jak se jeho oči konečně zakalily neklidnou smrtí. Kylar si přál, aby ve smrti nalezl něco hezčího než spravedlnost. Neměl však sílu odvrátit se od tohohle života, od téhle smrti, od téhle strašlivé spravedlnosti.
Pak ho někdo otočil. Žena. Pomalu na ni zaostřil pohled. Byla to Elene. Položila si Kylarovu hlavu do klína, hladila mu vlasy. Plakala. Kylar neviděl její jizvy. Natáhl ruku, dotkl se její tváře. Byla krásná jako anděl.
Pak uviděl svou ruku. Byla dokonalá, nezraněná, a nebyla poskvrněna krví. Poprvé v životě měl čisté ruce. Čisté!
Přišla smrt. Kylar se jí podvolil.
66.
Tlerah Graesinová právě zaplatila jmění jednomu z nejhezčích mužů, jaké kdy viděla. Jarl jí řekl, že mluví za Shingu, choval se ale tak sebejistě, že ji napadlo, jestli by on sám nemohl být Shinga. Nelíbilo se jí, že dává tolik peněz Sa’kagé, ale neměla na výběr. Armáda Bohokrále dorazí do města za úsvitu a ona už ve městě strávila příliš mnoho času.
Převrat nevyšel přesně podle Bohokrálova plánu. Khalidořané kontrolovali mosty, hrad a městské brány, ale některé z nich měly jen minimální posádku. To se změní, až dorazí zbytek armády, a Terah Graesinová a její šlechtici musí zmizet dřív, než k tomu dojde. Kdyby nedala polovinu svého jmění Jarlovi, musela by tu nechat všechno. Královna činí těžká rozhodnutí a teď, když byli všichni ostatní po smrti, byla královnou ona.
Byla půlnoc. Vozy byly naložené. Muži čekali. Čas nadešel.
Terah stála u rodinného panství. Stejně jako sídla ostatních vévodských rodů to původně byla opravdová pevnost. Vyrabované panství bylo cítit po sudech oleje, který rozlili v každé místnosti, na každý kus cenného dědictví, který byl příliš těžký, aby ho odnesli, a do žlabů, jež vytesali do každého stovky let starého trámu. Právě včas. Jarlovi wetboyové měli o půlnoci zabít Khalidořany střežící městské brány. Všichni zbylí šlechtici se choulili u svých vlastních domů. Z vyvýšené terasy mohla některé z nich vidět, jak postávají v Horákově ulici a čekají, jestli se tak opravdu stane.
Zapamatovala si své panství. Až se vrátí a přestaví ho pro svou rodinu, bude mnohem úžasnější než teď.
Terah Graesinová vyšla na ulici a vzala si od seržanta Gambla louč. Shromáždili se u ní lučištníci. Osobně zapálila každý šíp. Vypustili je na její pokývnutí.
Panství vzplálo. Z oken šlehal oheň a natahoval se k nebesům. Královna Terah Graesinová se na to nedívala. Vyšvihla se do sedla koně a vedla svůj oddíl, svou ubohou armádu zahrnující tři stovky vojáků a dvojnásobný počet sluhů a obchodníků ulicí k východní bráně.
Na východním břehu velké domy vzplanuly jeden za druhým. Byly to pohřební hranice jejich jmění. O všechno nepřišli jen šlechtici, ale také všichni, kdo na nich byli závislí nebo pro ně pracovali. Ale zkázonosné ohně se staly i majáky naděje. Možná jste vyhráli, vzkazovala Cenarie, ale to vítězství vám radost neudělá. Můžete nás vyhnat z našich domovů, ale nebudete v nich žít. Nenecháme vám nic, jen spálenou zem.
Jako v odpověď na tyto velké požáry vzplály po celém městě menší ohně. Obchodníci podpalovali své obchody. Kováři rozpálili výhně, až popraskaly. Pekaři ničili pece. Mlynáři potápěli mlýnské kameny do Plithu. Majitelé skladišť zapálili sklady. Chovatelé dobytka pobíjeli stáda. Kapitáni uvěznění na Plithu magií čarodějů navrtávali vlastní lodě.
Tisíce lidí se připojily k exodu. Z pramínků šlechticů a jejich sluhů se stala záplava. Ze záplavy se stali davem, armádou pochodující ven z města − poraženou, ale pochodující. Někteří táhli káry, jiní jeli, další šli bosí, s prázdnýma rukama i žaludky. Někteří kleli, jiní se modlili, vyděšeně se ohlíželi přes rameno nebo plakali. Někteří opouštěli své bratry, sestry, rodiče nebo děti, ale každý z těch cenarijských sirotků si v srdci odnášel slabou naději.
Vrátíme se, slibovali. Vrátíme se.
* * *
Neph se v davu meisterů, generálů a vojáků, kteří čekali, aby přivítali Bohokrále Garotha Ursuula, až přejede se svou družinou Západní královský most, postavil, jak nejdál to šlo. Bohokrál nosil dlouhý hermelínový plášť, který zvýrazňoval bledost jeho severské pleti. Na hrudi měl coby odznak svého úřadu těžké zlaté řetězy. Byl robustní, se silným, ale svalnatým tělem, na svůj věk přetékal energií. Bohokrál přinutil hřebce zastavit před branou na nádvoří. Vítalo ho šest hlav naražených na píky. Sedmá píka byla prázdná.
„Veliteli Ghere.“
„Ano, můj pan… ehm, můj bože, Vaše Svatosti, sire.“ Bývalý člen královské stráže si odkašlal. Věci se nevyvinuly dobře. Přestože se zdálo, že plány Rotha a Nepha se bez potíží naplnily, Bohokrálova armáda utrpěla mnohem těžší ztráty, než se předpokládalo. Byla zničena loď plná horalů. Mnoho šlechticů, kteří měli zemřít, uprchlo. Celé městské čtvrti byly v plamenech. Srdce cenarijského průmyslu a ekonomiky lehlo popelem.
Zatím nenarazili na odpor, ale k tomu dojde, když přežilo tolik šlechticů. Meisteři, kteří měli být zničujícím šípem vypáleným do srdce Modaie, byli po smrti. Víc než padesát meisterů zabito jedním úderem, bez vysvětlení, byly tu pouze zvěsti o nějakém mágovi, který měl víc Talentu než kdokoliv jiný od dob Ezry Šíleného a Jorsina Alkesta. Invaze do Ceury skončila dřív, než začala. Bohokrálův syn byl zavražděný ve chvíli, kdy obstál ve svém uurdthan.
Sa’kagé měla být podrobena, obrazně i doslova měly zaplát hranice. Tohle si někdo zodpoví. Neph Dada přemýšlel, jak zajistit, aby tím někým nebyl on.
„Proč je na mém mostě prázdná píka?“ zeptal se Bohokrál. „Odpoví mi někdo?“
Velitel Hurin Gher poposedl v sedle a přihlouple se na prázdnou píku podíval. „Zatím se nepodařilo najít tělo prince − ehm, následníka trůnu − Logana Gyra, sire. My… my víme, že je mrtvý. Máme tři svědectví potvrzující jeho smrt, ale při všem boji… my… my stále hledáme.“
„Jistě.“ Bohokrál Ursuul se na Hurina Ghera ani nepodíval. Prohlížel si tváře královské rodiny nad ním. „A ten Stín, co zabil mého syna? Ten je také mrtvý?“
Nepha zamrazilo, když si všiml tiché výhrůžky v Bohokrálově otázce. Když Khalidořané poprvé vstoupili do trůnního sálu, mysleli si, že horaly a meistery uvnitř pobila nějaká elitní jednotka, ale Nephovi se podařilo oživit vojáka s useknutou nohou. Ten přísahal, že viděl většinu boje, než omdlel. Byl to jeden muž. Stín. Říkal si Noční anděl. A jeho příběh se už šířil i mezi muži.
Muž, který přišel neviděn a dokázal zabít třicet horalů, pět meisterů a jednoho z Bohokrálových vlastních potomků. Muž nezranitelný ocelí i magií. To byl samozřejmě nesmysl. Vzhledem k množství krve, kterou našli, musel být po smrti. Ale bez těla…
„Někdo tělo odtáhl, sire. Sledovali jsme krvavou stopu tajnými chodbami. Byla to spousta krve, sire. Pokud to opravdu byl jen jeden muž, musí být mrtvý.“
„Zdá se, že tu máme spoustu mrtvých lidí, ale žádná těla, veliteli. Najděte je. A mezitím sem narazte jinou hlavu. Nejlépe nějakou, co vypadá jako Logan Gyre.“
* * *
Nebylo to fér. Ferl Khalius byl mezi prvními, kdo vstoupili na cenarijskou půdu. Byl jedním z mála, kdo se dostal z hořící, potápějící se bárky, a to jen díky tomu, že měl dost duchapřítomnosti, aby si před skokem do vody stáhnul zbroj, takže se neutopil jako ostatní. Přidal se k jiné jednotce a bojoval holýma rukama, než si vzal zbraň od mrtvého horala, který padl při prvním útoku na nádvoří. Vlastnoručně zabil šest cenarijských vojáků a dva šlechtice, šest šlechticů, kdyby počítal i děti, což nedělal.
A jakého uznání se mu dostalo za jeho odvahu, za jeho vynalézavost? Podělaná služba. Některé jednotky dostaly privilegium rabovat − lepší jednotky na západním břehu, kterému barbaři říkali Doupata, a nejlepší spolu s důstojníky rabovaly zbytky východního břehu. Ferlova jednotka byla zničená, tak mu přidělili úklid trosek na východním mostě.
Kdyby to byla jen špinavá práce − ona byla i nebezpečná. Čarodějové oheň uhasili, ale prkna byla oslabená, praskala a lámala se, když jste se na ně postavili. Pilíře byly v pořádku, železné plátování odolalo ohni, ale na pilířích stát nemohl, tak mu to nebylo nic platné.
Nejhorší na té práci byla těla. Některá byla jako připálený steak, s černou krustou na povrchu, křupavá a slizká uvnitř. A ten zápach spáleného masa a sežehnutých vlasů! Probíral se těly, sebral všechno, co vypadalo slibně, a shazoval těla přes okraj mostu. Některé jednotky by možná chtěly své mrtvé řádně pohřbít, ale Ferl se s těmi zatracenými, smradlavými věcmi nemínil tahat přes celý most. Do propasti s nimi.
Pak uviděl meč. Musel ležet pod jedním z těl, když oheň vzplál, protože byl netknutý. Dokonce ani jílec nebyl umazaný od kouře. Byla to překrásná zbraň, jílec zdobily rytiny draků. Byl to ten typ meče, jaký se hodí pro vůdce válečné družiny. Nebo pro válečného lorda. S takovým mečem bude na Ferla jeho klan pohlížet s úctou. Úctu si zasloužil. Správně by měl vše neobvyklé, co najde, přinést vürdmeisterům. To určitě, zvlášť po tom, jak skvěle jste se mnou zacházeli.
Podíval se po ostatních mužích pracujících na mostě, a když se ujistil, že ho nikdo nesleduje, vytáhl svůj meč, odložil ho a zasunul si odměnu do uvolněné pochvy. Nesedla dokonale, ale prozatím to postačí. Jen jílec byl problém, se všemi těmi draky, později ho však omotá kůží. Tohle uměl. Za pár hodin bude meč vypadat jako všechny ostatní.
Meč mu značně vylepšil vyhlídky. Nebylo to sice dost, aby to vyvážilo jeho hrdinství, ale byl to začátek.
* * *
Čarodějka sestoupila do poslední chodby k místu, které jižní barbaři nazývali Pekelná řiť. Zaplavila ji vlna nechutného, zároveň však opojného utrpení. Zavrávorala a opřela se o zeď. Voják, který ji doprovázel, se otočil. Vypadal vystrašeně.
„To nic není,“ řekla. Přistoupila k mříži zakrývající díru v podlaze. Pár slov a vzplálo před ní rudé světlo.
Zvířata v Díře mhouřila oči a ucouvla. Promluvila znovu a světlo sestoupilo do Díry. Prohlédla každého vězně. Deset mužů, jedna žena a slaboduchý idiot s opilovanými zuby. Nikdo z nich nemohl být uzurpátor.
Otočila se, lehce omámená, a odešla pryč, snažila se neutíkat.
O minutu později se mohutný muž vykulil zpod římsy vytesané do skály.
Žena se na něj podívala a zavrtěla hlavou. „Jsi hlupák. Nic, co by ti mohli udělat, nemůže být horší než zůstat tady. Podívej se na sebe. Jsi měkký. Díra tě zlomí, Třináctko.“
Logan se na ni zpříma podíval, na tu umazanou ženu v oblečení plném děr, chybělo jí pár zubů. Výraz v její tváři byl jedinou věcí, která se v téhle díře blížila lidské laskavosti. „Přes všechen kal lidství, který prošel touto dírou, a přes všechen oheň zatracení, jenž z ní vyšel, já se nezlomím,“ prohlásil Logan.
„Ty se vyžíváš v řečnění, co?“ ušklíbl se hromotluk jménem Fin. Vycenil v úsměvu zkrvavené dásně, jeden z prvních příznaků kurdějí, a obmotal si kolem těla svůj provaz ze šlach. „Na tom velkým sráči je spousta masa. Dneska se nacpeme.“
Kurděje znamenaly nedostatek jídla. Nedostatek jídla znamenal, že Fin tu žije dost dlouho, aby onemocněl z nedostatku jídla. Fin přežíval. Logan se na něj podíval a vytáhl nůž − svou jedinou výhodu proti těm zvířatům. „Tak to pro tebe ještě zjednoduším,“ řekl Logan. „Ty mě nezlomíš. Díra mě nezlomí. Já se zlomit nenechám. Já. Se. Nezlomím.“
„Jak se jmenuješ, drahoušku?“ zeptala se žena.
Logan si uvědomil, že se usmívá. Probudilo se v něm něco divokého, něco primitivního. Cosi uvnitř mu říkalo, že ostatní selhali, ztratili odvahu, klesli na duchu, ale on zvítězí. Já jsem jiný. Já povstanu. „Říkejte mi Král,“ řekl a zachechtal se, vysmíval se pocitu úzkosti a žalu. Bude silný.
Takové to bylo. Tohle je přežívání. V tom je to tajemství. Tohle je ten živý plamen skrytý v popelu jeho spáleného srdce. Kéž by ho dokázal udržet naživu.
Epilog
Elene zaklepala na dveře bednářova obchodu, vlasy zakryté, záda shrbená, nohu vytočenou do strany. Khalidorská armáda dorazila včera a král Garoth Ursuul odměnil své vojáky za jejich odvahu tím, že vybraným mužům dovolil vzít si vše, co se jim zamane. Nebyly to pro pěknou ženu na cenarijských ulicích dobré časy.
Zabralo jí dva trýznivé dny, než tohle místo našla. Bednář odstrčil závoru a mávnutím ruky ji poslal dozadu do krámu. U papíry pokrytého stolu seděl Jarl, u nohou nacpané váčky s penězi. „Našel jsem pro vás cestu ven,“ řekl. „Vůdce khalidorské karavany souhlasí, že vás vezme s sebou. Budete muset ležet v úložném prostoru s barušským čajem a několika horšími věcmi, dokud se nedostanete za bránu, ale je dost velký, aby ses do něj vešla ty i holka. Odjíždíš za soumraku.“
„Můžeš tomu pašerákovi věřit?“ zeptala se Elene.
„Já nemůžu věřit nikomu,“ řekl unaveně Jarl. „Je to Khalidořan a ty jsi krásná. Ale jako Khalidořan má nejlepší šance projet přes bránu. A spolupracuje s námi dvacet let. Postaral jsem se, že je v jeho nejlepším zájmu, abys v pořádku dorazila.“
„Musel jsi mu zaplatit celé jmění,“ řekla Elene.
„Jen půlku,“ řekl Jarl, přes rty mu přelétl stín úsměvu. „Druhou půlku dostane, až mi pošleš zprávu, že jsi v bezpečí.“
„Děkuji ti.“
„To je to nejmenší, co můžu pro Kylara udělat,“ Jarl zahanbeně sklopil zrak. „Je to taky všechno, co pro něj můžu udělat.“
Elene ho objala. „Je to víc než dost. Děkuji ti.“
„Holka je dole. Nechce opustit svého… nechce ho opustit.“
* * *
Poznával to místo. Zalilo ho zlatobílé teplo, jeho svaly v tom světle zářily. Tunelem prošel jistým, lehkým krokem. Byl netrpělivý, ale nespěchal.
Jemné prsty mu zavřely oči.
Dítě ječelo. Výčitky. Smutek. Temnota. Chlad.
Mrknutím zahnal noční můru. Nadechl se. Znovu se nechal pohltit zlatobílým světlem.
„Chytni ho za ruku, Uly. Pomoz mi.“
Klouzal zády po studených kamenech. Nepohodlí. Bolest. Beznaděj.
Pak chlad i škubání zesláblo.
Nejistě procházel tunelem. Přešel do poklusu. Teď patřil sem. Sem, kde není bolest.
Na obličej mu dopadla slza. Promluvila žena, ale on nedokázal rozeznat slova.
Zavrávoral a upadl. Ležel tu, vystrašený, ale noční můra se nevrátila. Vyškrábal se na kolena, vstal. Při dalším kroku narazil do… ničeho.
Natáhl ruce a cítil, jak se dotkly neviditelné bariéry. Byla chladná jako železo a hladká jako sklo. Za ní teplo narůstalo, zlatobílé světlo ho vábilo. Jsou tam vpředu lidé?
Něco ho poodsunulo stranou, pryč odsud. Otáčel se a pomalu zaostřil na komnatu − ne, na komnatu ne, ta zůstávala rozostřená, vypadalo to, že je plná lidí, kteří ho chtějí vidět, ale on je nepoznával. Opravdu zřetelný byl jen muž, který před ním seděl na nízkém trůnu, a dvoje dveře. Dveře napravo byly pobité zlatem. Světlo zářilo podél jeho hran, to stejné teplé zlatobílé světlo, ve kterém se Kylar před chvílí nacházel. Dveře nalevo byly z obyčejného dřeva, s jednoduchou železnou klikou. Obličeji toho muže dominovaly oči planoucí vlčí žlutí. Nebyl vysoký, ale vyzařovala z něj autorita a síla.
„Co je to za místo?“ zeptal se Kylar.
Zubatý úsměv. „Ani nebe, ani peklo. Tohle je, chceš-li to vědět, Předpokoj tajemství. Tohle je má říše.“
„Kdo jsi?“
„Acaelus mi rád říkával Vlk.“
„Acaelus? Myslíš Durza?“ zeptal se Kylar.
„Před tebou leží volba. Můžeš projít jedněmi z těchto dveří. Vyber si zlaté a já tě propustím zpátky tam, kde jsi právě byl, a dostane se ti mé omluvy za to, že jsem narušil tvou cestu.“
„Mou cestu?“
„Tvou cestu do nebe, pekla, zapomnění, k reinkarnaci, nebo kamkoliv jinam tě tvá smrt zavede.“
„A ty to víš?“ zeptal se Kylar.
„Tohle je Předpokoj tajemství, Azothe. Tady nenajdeš žádné odpovědi, jen volby.“ Vlk se usmál a byl to neradostný úsměv dravce. „Dřevěnými dveřmi se vrátíš zpátky do svého života, svého těla, svého času − alespoň přibližně. Tvé tělo bude potřebovat několik dní, aby se vyléčilo. Staneš se opravdovým Nočním andělem, tak jako Acaelus před tebou. Tvé tělo nebude podléhat zubu času stejně jako Acaelovo − něco, co oceníš, teprve až jako starší. Budeš se také hojit rychleji než smrtelní lidé. To, co nazýváš Talentem, poroste. Stále můžeš být zabit, rozdíl je v tom, že se vrátíš. Budeš živoucí legendou.“
To znělo úžasně. Až příliš dobře. Budu jako Acaelus Thorne. Budu jako Durzo. Ta druhá myšlenka ho přinutila se zamyslet. Břímě nesmrtelnosti − ať to fungovalo jakkoliv − moc z toho plynoucí nebo strašný tlak té spousty času, to vše změnilo Acaela Thorna, prince a hrdinu, v Durzo Blinta, beznadějně zahořklého vraha. Vzpomněl si na svou sarkastickou poznámku k Durzovi:
„A já si myslel, že jsou nepřemožitelní.“
„Jsou nesmrtelní. To není totéž.“
„Proč bys to pro mě dělal?“ zeptal se Kylar.
„Možná nedělám vůbec nic. Možná je to dílo ka’kari.“
„Jaká je cena?“
„Ach, Durzo tě vycvičil dobře, že ano?“ Vlk vypadal skoro smutně. „Pravdou je, že nevím. Mohu ti jen říct to, co jsem slyšel od osvícenějších, než jsem já. Oni věří, že návrat ze smrti je tak velkým narušením přirozeného řádu věcí, že tě bude stát posmrtný život. Že Acaelus Thorne vyměnil sedm století života za věčnost. Ale mohou se mýlit. Nemusí to mít na věčnost žádný vliv − nebo tu nemusí být žádná věčnost, na kterou by to vliv mít mohlo. Já nejsem ten pravý… muž… kterého by ses měl ptát, protože já si tenhle život vybral.“
Kylar přistoupil ke zlatým dveřím. Bylo to tam tak krásné. Cítil tam takový klid. Jaký hlupák by vyměnil věčný mír a štěstí zlatého světla za krev, násilí, pohrdání, zoufalství a přetvařování, které naplňovaly jeho život?
Když se k nim přiblížil, zlaté dveře se změnily. Zlato se roztavilo, najednou se rozlilo po zemi a vyšlehly z něj plameny, které dychtily Kylara pohltit. Pak zmizely a zlaté dveře byly zpět. Kylar střelil pohledem po Vlkovi.
„Věčnost,“ řekl Vlk, „pro tebe nemusí být příjemným místem.“
„To jsi udělal ty?“
„Pouhá iluze. Ale kdybys to byl ty, kdo má soudit Kylara Sterna, dopřál bys mu věčný ráj?“
„Ty nejsi ohledně mé volby úplně nestranný, že ne?“
„Stal jsi se hráčem, Noční anděli. Tvá volba už není lhostejná nikomu.“
Kylar nedokázal říct, jak dlouho tam stál. Věděl jen, že pokud se rozhodne špatně, mohl by toho velmi, velmi dlouho litovat. Matematická rovnice mu nepomohla, bylo v ní příliš mnoho neznámých a nul, neexistoval způsob, jak zjistit, na kterou stranu připadnou. Nebyla to sázka na jistotu, když mohl zahodit věčnost v ráji nebo se vyhnout věčnému zatracení, přijmout věčný život na zemi se všemi jeho kazy proti milosrdnému zapomnění. Kylar neměl víru v milujícího Boha hraběte Drakea ani Durzovo přesvědčení, že žádný takový Bůh není. Věděl, že napáchal spoustu zla, ať ho definujete jakkoliv. Věděl, že vykonal i nějaké dobro. Vyměnil svůj život za Elenin.
Elene. Myšlenka na ni tak vyplnila jeho mysl i srdce, až to bolelo. Když si vybere život, tak i kdyby ho přijala, zestárne a zemře v pouhém zlomku jeho života. Byla tu však i možnost, že ho nikdy nepřijme, že mu nikdy neodpustí.
Všechna ta jestli a možná rostla a padala jako vysoké věže z nepodložených domněnek, ale Elene zůstávala. Kylar ji miloval. Vždycky ji miloval.
Pro Elene by riskoval kdykoliv.
Rozhodl se a rozběhl se k dřevěným dveřím. Vykřikl…
* * *
…a zprudka se posadil.
Elene zaječela. Uly zaječela.
Kylar se pořádně zhluboka nadechl a roztrhl svou košili pokrytou zaschlou krví.
Jeho hruď byla hladká, kůže neporušená. Dotkl se rozdrceného ramene. Bylo v pořádku, stejně jako prsty na pravé ruce. Na těle neměl jedinou jizvu.
Seděl tam, pomrkával, ani se nepodíval na Uly nebo Elene, které ho ohromeně sledovaly.
„Jsem naživu. Jsem naživu?“
„Ano, Kylare,“ řekla Máma K., když vstoupila do místnosti. Byla nepřirozeně klidná.
Kylar tam chvíli jen hloupě seděl. Všechno to bylo skutečné. „Neuvěřitelné,“ řekl. „Kylar − Ten, co zabíjí i Ten, co je zabit. Durzo to celou dobu věděl.“
Uly vypadala, že porozuměla klidu, s jakým Kylar a Máma K. přijali, že tu teď Kylar sedí a mluví, i když byl před chvílí mrtvý. Elene to nepřijala tak snadno. Najednou vstala a odešla ke dveřím.
„Elene, počkej,“ zavolal na ni Kylar. Zastavila se a otočila, zmatená, v očích měla najednou strach, naději i spoustu slz. „Kdo ti udělal ty jizvy? Nebyl to Durzo, že ne? Byl to Krysa, viď?“
„Ty ses vrátil z mrtvých, aby ses mě zeptal na tohle? Jistěže to byl Krysa!“ Utekla.
„Počkej! Elene! Mrzí mě to!“ Pokusil se pohnout, ale vypadalo to, že veškerou sílu vyplýtval na posazení. „Počkat, za co se sakra omlouvám?“
Uly se na Kylara vyčítavě podívala: „Přece ji nenecháš odejít, že ne?“
Kylar se držel okraje postele jako záchranného lana. Podíval se na Uly, bezradně zvedl ruku − a rychle ji vrátil na místo, aby nespadl. „Jak ji můžu zastavit?“
Uly dupla nohou a vyřítila se z místnosti.
Máma K. se rozesmála, ale byl to jiný smích, než od ní slýchával dřív, hlubší, plnější, opravdu šťastný, jako by ji rozhodnutí zvolit si život připravilo o cynismus. „Vím, na co myslíš, Kylare. Durzo ti lhal, když tvrdil, že ublížil Elene. Samozřejmě. Byl to jediný způsob, jak tě zachránit. Musel jsi ho zabít, abys uspěl. Ka’kari nemohlo dokončit připoutání, dokud jeho bývalý mistr nezemře.“
Tiše tu seděli a Kylar přemýšlel, jak Durzova smrt úplně změnila jeho pohled na mistrův život. Byla to znepokojivá myšlenka, že se ve svém mistrovi tak zmýlil, že si myslel, že ho nenávidí − vždyť uvěřil, že by Durzo mohl zmrzačit Panenku − ale Kylarovi se líbil obraz, který teď před ním vyvstal. Durzo Blint, legenda, býval hrdinou Acaelem Thornem. Kylara by zajímalo, kolik dalších hrdinských jmen jeho mistr nosil. Cítil bodavou bolest, prázdný pocit v žaludku, nával slz, které potlačil. „Bude mi chybět,“ řekl, hrdlo stažené.
Oči Mámy K. zrcadlily ty jeho. „I mně. Ale to se spraví. Nevím jak, ale opravdu tomu věřím.“
Kylar přikývl. „Takže jste se rozhodla žít,“ řekl a mrkáním zaháněl slzy. Nechtěl se před Mámou K. rozbrečet.
„Stejně jako ty.“ Pozvedla obočí a nějak v očích dokázala najednou udržet smutek, radost i pobavení. „Ona tě miluje, Kylare. Ať už si to uvědomuje, nebo ne. Sama tě odtáhla z hradu. Odmítala tě opustit. Jarlovi muži ji našli. Právě tě přinesli sem, když si Uly všimla, jak se ti hojí zranění.“
„Musí se na mě zlobit,“ řekl Kylar.
„Zlobí se jako zamilovaná žena. To znám.“
„Řekla jste Uly, kdo je její matka?“ zeptal se Kylar.
„Ne, a nikdy to neudělám. Nechci, aby vyrostla v tohle.“
„Potřebuje rodinu.“
„Doufala jsem, že by tahle práce zajímala tebe a Elene.“
* * *
Noc přišla na východní břeh Plithu spolu s jemnými oblaky. Město hořelo celý den a noční větry rozháněly pach kouře do okolí. Na hladině Plithu se zrcadlily požáry, nízko plující mraky zadržovaly nad městem vzduch plný popela jako polštář.
Ulicí rachotil vůz, kočí byl shrbený, zahalenou tvář si chránil před páchnoucím vzduchem. Předjel chromou ženu se shrbenými zády a nohou vytočenou do strany.
„Nechceš svézt?“ zeptal se chraplavým hlasem.
Netrpělivě se k němu otočila. Obličej měla zahalený, ale oči byly mladé, i když je obě obklopovaly černé otoky.
Předpokládala, že její khalidorský kočí bude tmavovlasý a tlustý. Tenhle muž měl světlé vlasy, byl hubený jako lunt, shrbený, v oblečení se téměř ztrácel. Zavrtěla hlavou a odvrátila se.
„Prosím, Elene,“ řekl Kylar svým vlastním hlasem.
Cukla sebou. „Měla bych se tě bát, nebo snad ne?“
„Nikdy bych ti neublížil,“ řekl.
Nevěřícně pozvedla obočí nad monokly, které jí udělal.
„No, chci říct, že bych ti neublížil doopravdy.“
„Co to děláš?“ zeptala se, rozhlížela se kolem. Nikdo další na ulici nebyl.
„Rád bych tě odsud dostal,“ řekl Kylar, uhladil si odbarvené vlasy a usmál se přes své líčení. „Tebe i Uly. Můžeme jít kamkoliv. Ji vyzvednu jako další.“
„Proč já, Kylare?“
Zarazil se. „Vždycky jsi to byla ty. Mi…“
„Neříkej, že mě miluješ,“ řekla. „Jak bys mohl milovat tohle?“ Stáhla si šátek a ukázala na své jizvy. „Jak bys mohl milovat zrůdu?“
Zavrtěl hlavou. „Já nemiluji tvé jizvy, Elene. Nenávidím je…“
„A nikdy se přes ně nedokážeš přenést.“
„Neskončil jsem,“ řekl. „Elene, pozoroval jsem tě od té doby, kdy jsme bývali dětmi. Máš pravdu, dlouho jsem se přes tvé jizvy přenést nedokázal. Nemíním na tebe zkoušet řeči o tom, že jsou krásné. Tvé jizvy jsou ošklivé, ale ty ne, Elene. Žena, kterou vidím, když se na tebe podívám, je úžasná. Je chytrá, má hbitý jazyk a tak dobré srdce, že jsem díky ní uvěřil, že lidé mohou být dobří, navzdory všemu, co jsem za celý život viděl.“
Poznal, že ji jeho slova zasáhla. Och, Mámo K., řekni mi, že jsem se od tebe naučil něco o slovech. Řekni mi, že jsem se něco naučil, i když jsem nechtěl.
Eleniny ruce poletovaly kolem jako malí ptáci. „Jak tohle můžeš říct? Neznáš mě!“
„Nejsi snad stále Panenka?“
Její ruce se uklidnily, malí ptáci se uložili k odpočinku. „Ano,“ řekla. „Ale nemyslím si, že ty jsi stále Azoth.“
„Ne,“ připustil. „Nejsem. Nevím, kdo jsem. Právě teď vím jen to, že nejsem jako mistr a že nechci žít jeho život.“
Vypadalo to, že ztratila veškerou naději. „Kylare,“ řekla a on poznal, že to jméno použila záměrně. „Vždycky ti budu vděčná. Ale my dva dohromady, to by byla katastrofa. Zničil bys mě.“
„O čem to mluvíš?“
„Máma K. mi řekla, že tvůj mistr zadržel všechny mé dopisy.“
„Ano, a já strávil celé odpoledne tím, že jsem to doháněl,“ řekl Kylar.
Smutně se usmála. „A stále nechápeš?“
Dokáže někdy ženy pochopit? Zavrtěl hlavou.
„Když jsme byli děti, byl jsi ten, kdo mě chránil, kdo na mě dohlížel. Byl jsi ten, kdo mi našel opravdovou rodinu. Chtěla jsem s tebou být navždy. Pak jsem vyrostla a ty jsi se stal mým dobrodincem, připadala jsem si díky tobě výjimečná. Byl jsi můj tajemný mladý lord, kterého jsem tak zoufale a bláhově milovala. Byl jsi můj Kylar, můj chudý šlechtic, o kterém mi Drakeovy dcery vyprávěly historky. A potom jsi byl ten, kdo mě přišel zachránit z vězení.“
Zastavil se. „Říkáš to, jako by to byla špatná věc.“
„Ach, Kylare. Co se stane s pošetilou holkou, když se ukáže, že není dost dobrá pro muže, kterého celý život milovala?“
„Ty že nejsi dost dobrá?“
„Tohle je jen pohádka, Kylare. Nezasloužím si to. Něco se stane. Najdeš si někoho hezčího nebo tě omrzím a pak mě opustíš a já se z toho nikdy nevzpamatuji, protože jediná láska, kterou ti mohu nabídnout, je tak hloupá, zaslepená a tak hluboká a silná, že málem prasknu, když se ji snažím zadržet. Nemůžu jen omdlít a spadnout k tobě do postele, protože ty bys z ní hned vyskočil a pokračoval ve svém životě, což já nikdy nedokážu.“
„Nežádám tě, aby ses se mnou vyspala.“
„Takže jsem příliš ošklivá na…“
To nebyl schopen říct správně vůbec nic? „Dost!“ zahřměl, emoce naplnily jeho hlas tak náhle, že šokovaně zmlkla. „Myslím si, že jsi nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl, Elene. Nezkažená. Nejlepší. Ale já tě nežádám o šoustání!“
Ve tváři měla ohromený výraz, bylo však zjevné, že se jí nelíbí, když na ni někdo křičí.
„Elene,“ pokračoval tiše. „Omlouvám se, že jsem na tebe křičel. Omlouvám se, že jsem tě udeřil − i když jsem tě tím chtěl zachránit. Dvakrát jsem si v posledních dnech myslel, že umírám − možná jsem zemřel, nevím. Vím však, že když jsem umíral, litoval jsem tebe. Ne! Ne tvých jizev,“ řekl, když se dotkla své tváře. „Lituji, že jsem se nestal mužem, se kterým bys mohla žít. Nebylo by spravedlivé, abych s tebou zůstal, i kdybys mě chtěla. Naše životy začaly ve stejné žumpě, Elene, ale ty ses nějak stala tím, čím jsi teď, a já se stal sebou. Nelíbí se mi, co jsem udělal. Nelíbí se mi, čím jsem. Ty že si nezasloužíš pohádku? Já si nezasloužím další šanci, přesto tě o jednu žádám. Bojíš se, že by ta láska byla příliš riskantní? Viděl jsem, co se stane, když to neriskneš. Máma K. a můj mistr se navzájem milovali, ale příliš se báli riskovat, a to je zničilo. Stejně budeme riskovat všechno my.
Jsem ochotný to zkusit a pozorovat svět tvýma očima, Elene. Chci tě poznat. Chci tě být hoden. Chci se podívat do zrcadla a mít rád to, co uvidím. Netuším, co bude následovat, ale chci tomu čelit s tebou, Elene. Nežádám tě, abys se mnou spala. Ale možná si jednoho dne zasloužím právo požádat tě o něco trvalejšího.“ Otočil se a čelit jí bylo těžší než čelit třiceti horalům. Natáhl ruku. „Prosím, Elene. Pojedeš se mnou?“
Zamračila se a uhnula pohledem. Její oči se leskly slzami, ale to mohl způsobit i popel ve vzduchu. Rychle zamrkala, než se na něj znovu podívala. Dlouho si prohlížel její tvář. Střetl se s jejíma velkýma hnědýma očima. Tolikrát před nimi uhýbal, bál se, že zjistí, jaký doopravdy je. Uhýbal pohledem, protože se bál, že se nevydrží dívat na špínu v něm. Teď se s jejím pohledem střetl. Otevřel se jí. Neskrýval svou temnotu. Neskrýval lásku. Nechal ten pohled proniknout do svého nitra.
K jeho překvapení se ty oči naplnily něčím jemnějším než spravedlnost a teplejším než slitování.
„Bojím se, Kylare.“
„Já taky,“ řekl.
Vzala ho za ruku.